Na chytrou otázku chytrou odpověď

Oslovil mě Český rozhlas. Tak se s vámi chci podělit o následující hezkou komunikaci:

Dobrý den, paní Kovářová,

rádi bychom Vám jako nově zvolené senátorce dali v Českém rozhlase prostor vyjádřit názor na témata, která jsou nyní podle nás pro obyvatele Česka důležitá. Níže posílám šest otázek. Odpovědi bych potřebovala do úterního večera. Jen Vás poprosím v odpovědích o stručnost několika vět, maximálně odstavce.

1. Jaký je Váš postoj k Rusku a válce na Ukrajině?

2. Jaké kroky by v Česku mohly nastartovat cestu z energetické krize?

3. Jak se stavíte k očkování a covidu?

4. Jaký je váš názor na manželství pro všechny? Jste pro, nebo proti svatbám/manželstvím gayů a leseb?

5. Vyjmenujte prosím tři témata, kterým se chcete v Senátu hlavně věnovat.

6. Existuje způsob, jak stmelit rozdělenou českou společnost?

Předem děkuji za ochotu.

S pozdravem Mgr. Anna Kottová, redaktorka

Dobrý den. Zde jsou mé odpovědi dle Vašich instrukcí.

1. Ke všem zemím mám postoj stejný. Dobrý. Na naší Zeměkouli jsou samé krásné země. K válce na Ukrajině mám postoj stejný jako ke všem válkám. Války přinášejí bolest a utrpení.

3. K očkování se stavím tak, že to je dobrý vynález na vyvolání imunity. Ke covidu se stavím jako ke všem nemocem. Je lepší být zdravá než nemocná.

4. Manželství pro všechny je marketingové heslo, jehož stoupenci - doufám - neprosazují manželství mezi sourozenci nebo mezi rodičem a svým dítětem. Homosexuálům nikdo nikdy manželství nezakazoval, homosexuálové si mnohdy pořizují manželky a lesby manžele. Nikdo před svatbou netestuje, co koho vzrušuje. Ale soužití dvou homosexuálů stejného pohlaví nikdy nebude manželstvím. Mohlo by to být leda manmanství nebo ženželství.

5. Chci se věnovat ochraně normálního světa, situaci v Bermudském trojúhelníku a vlivu rozvoje nanotechnologií na kvalitu zmrzlin.

6. Nemyslím, že úkolem doby je stmelení. Úkolem doby je naopak názorová pluralita.

JUDr. Daniela Kovářová, senátorka 


Lhářka

Apolena Rychlíková je lhářka. S touto zlou, prolhanou a pomstychtivou babou jsem se nikdy nesetkala. Doslechla jsem se jen, že to je prý nějaká anarchistická extremistka. Což je asi pro Český rozhlas dobrou kvalifikací pro oficiálního komentátora na stránkách iRozhlas. Nikdy se mě na nic nezeptala, nikdy jsme spolu nevedli rozhovor. Neví o mně nic jiného, než napsala vybraná a nenávistná jiná média. Vše, co jsem kdy udělala či vykonala, to ignoruje. Přesto hodnotí a nálepkuje, jako kdyby mě znala. Ty, které nejvíc kritizuje, označuje za dezinformátory, přitom sama pomlouvá a lže. Já že obhajuji a podporuji sexualizované násilí? Lže. Já že bagatelizuji znásilnění? Lže. Jak to mají jednoduché ti jediní planoucí, správní a spravedliví. Oni vesele lžou a ještě dostanou prostor pro své lži v oficiálních médiích.

https://www.irozhlas.cz/komentare/senat-volby-druhe-kolo-dezinformatori-hamploa-kolarova-pirk-koment...


Daniela pro Český rozhlas

Kdo mě volil?

O můj postup do druhého kola se postarali normální lidé, žádní moderní snobové. Podpořili mne zejména mámy a tátové od rodin, tedy asi spíš mámy, protože ty obvykle drží rodinnou kasu a nejvíc na ně doléhá energetická drahota. Podpořili mne lidé z menších míst, na která stát kašle. O můj postup se zasloužili ti, kdo žijí své normální praktické životy plné denní starosti, nevolili mě ti, kdo chtějí bojovat s podnebím i za cenu úplného zchudnutí. Volili mě ti, kdo si názory dělají podle své vlastní zkušenosti a ne podle toho, co jim nakukají mluvící hlavy z obrazovky.

Celý rozhovor zde:

https://www.qap.cz/zpravy/clanek/je-dulezite-prijit-k-druhemu-kolu-rika-nezavisla-kandidatka-daniela-kovarova-126516/

Čeká nás druhé kolo.

Tak, teď nás čeká druhé kolo. Na jedné straně já, nezávislá, co si platí svou skromnou kampaň sama a která má kolem sebe jen pár dobrovolných nadšenců. A proti mně kandidát mocných a bohatých vládních sil. Kandidát strany, která hujerskou podporou zeleného šílenství a nesmyslného boje s klimatem nejdřív zavinila nastupující energetickou nouzi, načež nám předsedkyně téhle strany doporučuje vzít si svetr. Chcete kandidáta svetrové strany? Já se jejich přesily ale nebojím. Mám za sebou vás, normální lidi.

Poděkování

Jsem ohromně vděčná za vše, co mi dalo uplynulých sedm měsíců usilovné kontaktní kampaně mezi lidmi.
Vždy jsem byla ráda mezi lidmi a vždy mi mezi lidmi bylo dobře. Svou intenzitou byly poslední měsíce ale přece jen jinou zkušeností.
Denně jsem od rána do večera křižovala náš volební obvod do poslední vísky a tisíckrát jsem si ověřila, že všude žijí poctiví a normální lidé, kteří si na nic nehrají.
Cítím se mnohem bohatší z dojmů a zážitků ze všech těch návsí, konzumů, hospůdek, ze srdečných a otevřených rozhovorů s tolika lidmi.
Za tohle své obohacení chci všem poděkovat, děkuji všem, kteří mě volili, i těm, kdo volili protikandidáta, i těm, co třeba k volbám nešli. Děkuji za každou chvíli, kdy jsem mohla být s vámi.
A budu s vámi i nyní, bez ohledu na výsledek volby. Budu se k vám ráda vracet, teď už jako ke svým blízkým, ke svým přátelům, ke svým sousedům. Zůstaňte takhle krásně normální, ať už se s naším světem bude dít cokoli podivného.
A velmi děkuji své rodině a svým nejbližším přátelům za podporu.



Co mě překvapilo v senátní kampani

- že v konzumech na vsi seženete vše pro akutní situace (nejen jidlo, ale i náplasti, nůžky, silonky, nitě, žárovky a spodní prádlo. A taky výborné a vždy čerstvé zákusky).
- že lidé měli zájem o kšiltovky a knihy a mnohem menší o mé pivo
- že mi přicházely desítky vlídných mailů a jen 1 mail nenávistný
- že na mě byli za celou kampaň hrubí jen 3 muži
- že má Senát všude a u všech jen špatnou pověst
- že jsem přešvihla plánovaný rozpočet o 50 %
- že když zemře majitel hospodářství, za půl roku je kolem domu džungle
- že ve všech hospodách byly čisté a udržované záchody

- že vedle kontaktní kampaně (která mě bavila) jsem trávila 2 hodiny denně administrativou (která mě vytáčela).
- že mě nikdo nenatočil nahou, opilou, zdrogovanou a nijak mě nebulvarizoval, aby mě znemožnil. Takže pokud jsem se znemožnila, tak jedině sama.

Pokládali jste mi desítky dotazů. A jaké dotazy mě nejvíc překvapily?
?? Máte tetování? Děti? Psy? Koně? Auto? Umělá prsa? Rodiče? 
?? Pijete panáky? Dáte si se mnou?
?? To jste vy na té fotce? Proč jste se nechala tak zmalovat, když v reálu jste hezčí?
?? Jste vdaná? A to vám váš manžel dovolí chodit sama do hospod?
?? Kdo vám uvařil to pivo?

Byl to bezvadný půlrok a všem vám, světu a Bohu za něj děkuji. Bez ohledu na to, jak to zítra dopadne.



Chci sypat písek do soukolí státní buzerace

Zpravodajský portál Plzeň.cz mi položil několik otázek, například proč kandiduji jako nezávislá nebo na co se chci v případě zvolení zasadit. Moje odpovědi najdete zde:

https://www.plzen.cz/…ova

Právo podle Daniely

 LeagleOne mi položil pár otázek o právu. K čemu je máme a jak se tvoří. Rozhovor i jako podcast najdete zde:

 https://www.epravo.cz/top/aktualne/leagleone-pravo-nas-nema-ridit-ma-byt-oporou-115294.html

Žaluji

Jsme ve válce. Ale ve válce s klimatickými blouznivci a s těmi, kdo na šílením boji s podnebím vydělávají. Oni ji vedou proti nám, vedou válku proti normálním lidem, aby nás donutili žít podle jejich zvrácených představ.
Proto žaluji:
- politiky fanatické, kteří podlehli poblouznění z budoucnosti, ve které budou řídit podnebí a poroučet větru, dešti;
- politiky zbabělé, kteří i přes své pochybnosti mlčky podporují další a další sebevražedné kroky v oblasti ekonomiky a energetiky;
- manažery nenasytné, kteří to zpočátku odmítali, ale pak v touze po dotacích zelené šílenství začali podporovat ve svých firmách;
- firmy závistivé, které kopírovaly ostatní a přiživovaly se svými zelenými reklamami;
- liberály naivní a lehkovážně svedené, kteří si kupovali dotovaná auta s dotovaným provozem, dotované z našich daní a poplatků;
- aktivisty nátlakové a teroristy brčálově zelené, vyvolávající psychózu, přilepující se k silnicím, propichujícím pneumatiky kamionů převážejících mléko, blokujících provoz dostupných energetických zdrojů;
- školství pomýlené, zcela ovládnuté zelenými politiky a politickými neziskovkami, které vymylo mozky celé generaci mládeže myšlenkou, že pro lepší podnebí je třeba se uskrovnit, ale zatajilo jim, že místo uskrovnění poprvé poznají skutečnou bídu.
Vy všichni jste odpovědni a vinni! Někteří jsme vám věřili. A teď to a za to všichni společně zaplatíme.
Žaluji vás.
Od svých politiků, od svých mužů, synů, spoluobčanů čekám odvahu a statečnost - přiznat si pravdu, omluvit se a napravit chyby. Teď. Hned. Včera bylo pozdě.
Jinak přijde rozsudek. A trest.

Lež, cenzura a užiteční idioti

 „Extrémní feministické hnutí, bojovní aktivisté za práva žen a sociální inženýři, kteří si myslí, že mají patent na život a chtějí nás převychovat. Nikdo jim neodporuje, a protože mají silnou mediální podporu a jsou halasní, zdá se jim, že vítězí. Proto se vyjadřuji naopak ve prospěch mužných mužů a ženských žen,“ říká Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka Unie rodinných advokátů a nezávislá kandidátka do Senátu za Plzeň-jih v rozhovoru pro Parlamentní listy. A tvrdí, že navzdory snahám duhových aktivistů byla, je a bude naprostá většina společnosti heterosexuální.
Celý rozhovor zde:
 https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Podpora-mensin-uz-vetsine-lidi-leze-krkem-Vase-prace-aktiviste-Senatni-kandidatka-Daniela-Kovarova-o-lzi-cenzure-a-uzitecnych-idiotech-713340

Zachraňme naši republiku

Tak se jmenuje manifest, který byl vyhlášen v sobotu 10. září 2022 na setkání vlasteneckých iniciativ pod Řípem. Signatáři, ke kterým se hrdě hlásím a k nimž se můžete zařadit i vy, jsou přesvědčeni, že hrozící společenskou, ekonomickou a sociální katastrofu se nepodaří odvrátit bez zásadní politické změny.


Každý stát kope sám za sebe

 "Každý stát potřebuje chránit své hranice. A v krizi každý stát jedná podle svých zájmů a sám za sebe, jak ukázal před dvěma lety Covid a jak se ukazuje i dnes," říká kandidátka do Senátu Daniela Kovářová v pořadu Divoká karta v televizi CNN Prima dne 9. 9. 2022.
Záznam celé debaty zde:
https://cnn.iprima.cz/porady/divoka-karta/09092022

Právo nás nemá řídit. Má být oporou.

Zdravice z Řípu

Tento projev jsem přednesla v sobotu 10.9.2022 na tradiční národní pouti vlasteneckých iniciativ. Souhlasíte se mnou?

Milí Češi!

Svobodní spoluobčané!

Milí normální lidé!

Já jsem binární!

Jsem binární a jsem na to hrdá!

Je mi dobře v normálním světě lidí samečků a samiček. Nechci sem svět bezpohlavní, nebinární, vykleštěný. Nechci cizí modernismus, nechci to jejich pokrokářství!

Také máte pocit, že svět kolem nás se zbláznil? Tak ať si blázní! My svůj normální svět nedáme!

My nechceme bojovat s podnebím za cenu zchudnutí. My nechceme, aby nám Gréta poroučela, kolik smíme spotřebovat elektřiny, plynu nebo benzínu. My nechceme energetickou drahotu ani nařízené vegetariánství. Ať si své módní výstřelky nechají pro sebe a nezavádějí nám ho tu jako novou povinnou normu!

Chraňme tenhle náš normální svět. Každý tam, kde to jde, kam dosáhne. A my ho zachránit můžeme! Když v tom úsilí budeme pospolu!

Nedejme si už nic vnucovat!

Buďme svobodní!

Buďme normální.

Buďme pospolu!


Dost bylo práva

Pravidla nemají lidi trápit, ale mají jim být oporou. A nejsou na světě proto, aby se uživili právníci, ale aby omezila tlaky a konflikty ve společnosti.

Kdysi jsem právo milovala. Šla jsem kvůli němu z Ostravy do Brna na školu a pak pracovat do západních Čech, abych coby advokátka lidem v nesnázích pomáhala. Dnes jsem z regulace a zbytečného práva nešťastná a stydím se za ně, za všechny ty povinnosti, regulace a paragrafy.

Právo tu není od toho, aby si jím lidé vyhrožovali. Aby bránilo podnikání, znemožňovalo lidem uzavírat mezi sebou dobrovolné a vzájemně výhodné smlouvy, aby zakazovalo užitečné činnosti, popíralo se navzájem, zakazovalo mluvit a znemožňovalo lidem svobodně žít. Lidé se nemají vyhýbat povinnostem a slibům jen proto, že se odvolají na procesní ustanovení nebo nejasná ustanovení dopsaná na konec smluv. Soudy se nemají točit na formálních prkotinách a odvolací instance nemají rušit rozhodnutí jen proto, že v písemném odůvodnění objevily drobnost, která se jim nelíbí.

Dvacet let zkouším říkat politikům, že většinu nových pravidel nepotřebujeme. Stejně nikdo z nás podle zákonů nežije - žijeme podle toho, jak nás vychovali doma, a žádný zákon ani vězení z nás lepšího člověka neudělá. Nepotřebujeme ani přísnější trestní sazby za trestné činy. Úplně stačí, když budou policie, státní zástupci a soudci dělat svou práci dobře.

A taky není třeba pravidel úplně pro všechno. Dýchat, smát se, žít, milovat, plánovat, pracovat i bavit se každý z nás dokáže i bez zákonů. Kdysi k životu stačilo Desatero. Dnes máme zákonů statisíce a ani zlomek toho žádný právník nezná.

Tak třeba na silnicích by šlo namísto desítek nových značek a symbolů zavést pět pravidel: jezdi vpravo, dej přednost zprava, chovej se ohleduplně, věnuj se řízení, a kam nevidíš, tam nejeď. Tisíce zákonů by se měly ihned zrušit, stovky úřadů rozpustit. A velmi velmi velmi dlouho, seriózně a usilovně zvažovat každý nový paragraf, než ho Parlament schválí.

Pravidla nemají lidi trápit, mají jim naopak pomáhat a být oporou, napsala jsem v první větě tohoto komentáře. Právě tuhle myšlenku jsem nedávno vyslechla od celebrujícího kněze v Dobřanech při nedělní bohoslužbě. I církev zjevně řeší konflikt formy a složitého životného obsahu. Nejde o to znát zpaměti procedury a pravidla, což platí shodně ve škole, v životě, v právu i v náboženství. Podstatné je pochopit jejich smysl, podstatu a duši. A pak podle toho všeho žít.

Smyslem pravidel není člověka dusit, svazovat ho a znemožňovat mu být. Přesně naopak. Právo nám lidem má pomáhat v orientaci, jak žít. Tak se přestaňme modlit k tomu novodobého legislativnímu božstvu a myslet si, že přijetím dalšího zákona se z našeho života stane ráj. Co je dobré či špatné a slušné či neslušné snad proboha poznáme sami. I bez zákonů a pravidel, co by nám říkaly, jak to máme vidět.

Šprty a snaživce stejně nemá nikdo rád. Spolužáci, spoluobčané, voliči, Osud ani Bůh.


Omezenci z venkova

Jakmile vyjedete z metropole, klesne vám IQ o 50 bodů. Z elektroauta přesednete na rezavý traktor, značkové sáčko vyměníte za montérky, Václava Havla za Miloše Zemana, a ačkoli jste loni volili Pětikoalici, stačí jediný krok za ukazatel první vsi, a hned začnete podporovat Trikolóru, Svobodné a SPD. Jazyk vám zhrubne, vypadne vám polovina zubů, začnete odmítat očkování a válku na Ukrajině, špínu máte za nehty, ze západu se otočíte na východ a jako v pohádce se proměníte v Putinovy agenty. Prostě džungle a samá omezenost.

„Co si vlastně s těmi lidmi na venkově povídáš?“ ptají se mě známí z velkoměsta a nevěřícně naslouchají, když jim vypravím své barvité zážitky o tom, že tady na venkově fakt nežijí žádné zrůdy, které by viděly svět přes jiný filtr a používaly chapadla místo rukou. To možná spíš činí městští zpovykanci, zblblí propagandou neziskovek a plni předsudků. Vesnice? To po mně nechtějte, to proboha nikdy! Ty jejich gumáky, mouchy a slepice podél cest, fuj. Jo, pokochat se krajinou, porozhlédnout se jako na safari, ale než na utopence do jejich čtyřky ke stolu k těm primitivním jezeďákům, to raději honem někam k nejbližší dálnici do Mekáče.

A protože i mnozí vrcholní činitelé se evidentně obyčejných normálních venkovských občanů štítí, spěchám jim rozšířit obzory a uklidnit je, že ani za hranicemi jejich velkých měst už dnes nejsou hadí, tygři a lvi.

I k nám na vesnice už dorazila elektřina, internet, televize a sociální sítě. Právě k nám se poslední desetiletí stěhují měšťané, co měli plné zuby spěchu, drahých bytů a neosobní komunikace. I u nás jsou školy, muzea, dílny, obchody, šikovné ruce, pospolitosti a knihovny plné krásných knih. I nás se lidi spolu baví o všem, co se na tomto světě děje. Jenom si na rozdíl od měst nelžou do kapsy a nazývají věci pravými jmény. Každodenně vidí život a smrt na každém kroku, nejsou to totiž pro ně jen pojmy z televize. Nekolabují z každé kapky krve ani když je třeba zabít králíka, a dobře vědí, jak dlouho trvá, než něco vyklíčí, vyroste a uzraje. A občas si od práce ušpiní ruce a kolena. Pak své výpěstky umyjí a očistí a pošlou je na stůl do měst, aby se snobové mohli chlubit, že kupují jenom organický fair trade.

Zdejší lidi k vlastnímu úsudku nepotřebují P.R. agentury, poradce ani překladače a pro jasné slovo nejdou nikam daleko.

Tak jestli je chcete pořád urážet, dejte si pozor, až omylem nebo při havárii zastavíte někde na venkově. Až budete shánět kus hovězího, sladká jablka nebo zkoušet upíchnout dítě do zdejší vlídné mateřské školky. Odpověď, reakce a pár facek za všechny ty urážky by mohly přijít okamžitě a nediskriminačně. Tady se s vámi nikdo nebude mazat ani si špinit ruce a duše nějakou salónní politickou korektností. Tady se totiž žije tvrdě a pravdivě. Tady a teď.


3B jako blbost, buzerace, byrokracie

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

"Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno."

O 15 minut později: "Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?"

"Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví."

"To šlo dříve. Teď to ale možné není."

"V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište."

"To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá."

"Tak se, prosím, zeptejte."

"Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde."

 

Rozhovor druhý:

"Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?"

"Jistě. Jsem makléř."

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Okamžik."

Za 15 minut.

"Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka."

"??"

"Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu."

"Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY."

"To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník."

"Dobře."

Za 10 minut.

"Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav...?"

"Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie..."

"Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?"

"Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie."

"Takovou odpověď nelze zvolit."

"?#$%&@"

O 3 dny později.

"Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit."

 ---

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?


Zachránit planetu? Ne, mužnost!

Kdekdo tady chrání nejmenované planetu, zvířátka, rostlinky, korály... Já chci chránit ženskost a mužnost.

Některým ženám na ženskosti nezáleží. Brání se pochvalám, zavrhují líčení, nesnášejí estetické požadavky a kritizují krásu žen použitou v reklamách. Naštěstí normální život je neposlouchá: kosmetický průmysl reaguje na přirozenou poptávku, butiky nacházím v každém městě a na sociálních sítích se holky všech věkových kategorií snaží ukázat co nejkrásnějšími. Ženskost není navzdory extrémnímu feminismu na ústupu. Miluju dívky v přiléhavých barevných šatech i zralé ženy, které jejich ženskost těší a naplňuje. Tleskám jejich ladnosti, něze, úsměvům a vlídnosti. Takové ženy nepotřebují kvóty ani paragrafy, aby se prosadily a aby byly šťastné a se sebou spokojené. A mužské pohledy jejich ženskost oceňují.

Zajisté nějaká žena namítne, že to vše činí jen kvůli sobě, ne kvůli mužům. Ale vykládejte tohle všechno těm mladým, které nezajímá skoro nic jiného než se dobře zadat. Tak to nastavila Příroda nebo Pánbůh. A je to tak mimochodem v pořádku. Jen proto jsme se my všichni narodili pořád ještě žijeme. Právě proto se párům pořád ještě rodí děti.

Ať tedy žije a vzkvétá planeta Venuše! Ale mnohem víc potřebuje chránit planeta Mars.

Mužnosti je nám totiž taky hodně třeba. Muži přenášejí těžká břemena, kopou cesty, bojují ve válkách, chrání nás před útočníky. Velí, rozhodují, vynalézají. Jistě. Dnes to všechno mohou dělat, a občas dělají i ženy. Ale právě kvůli mužnosti sledujeme Jamese Bonda a další filmy s mužskými bojovníky a hrdiny. Proto milujeme Smrtonosnou past, Ramba a Sedm statečných. Proto čteme knihy a chodíme do divadla. Proto dětem vyprávíme pohádky, v nichž je princezna krásná a Honza přemůže draka. Anebo byste si skutečně přáli vidět šest žen kopat hroby či výkopy, stavět domy nebo opravovat asfalt cest?

Dnešní svět se navenek tváří, že mužnosti odzvonilo, ačkoliv je jí právě dnes zapotřebí mnohem víc. Atributem mužnosti je totiž i odvaha, slib a vědomí, že dané slovo zavazuje. A mužnost i ženskost jsou vzorem pro potomky. A tam, kde jeden z vzorů chybí, je zaděláno na problémy. Koneckonců i v té ukrajinské válce muži ochraňují ženy a děti.

Chci chránit planetu Venuši a zejména planetu Mars. Chci rehabilitovat testosteron, chci ho kolem sebe, chci cítit, zažít, vnímat. Chci, aby chlapi byli muži. Nechci, aby se z Marťanů stali Venušané, ani z obou mimozemšťanů bezpohlavní střívka. Aby se muži hroutili při prvním bouchnutí do stolu a schovávali se Amazonkám za sukně. Protože - světe, div se, naprostá většina Marťanů sní o Venušankách a Venušanky zase o Marťanech.

A o přežití světa, druhu, lidstva i kultury jde vždycky především. A nejen o přežití, ale o úplnost. Celek. Dokonalost. Život.


Nebojím se říkat pravdu

Kdysi se slušelo říkat pravdu, a kdo lhal, toho odsuzovali. Dnes musí šiřitel pravdy a normálnosti snášet urážky od militantních pomýlených, co vyznávají diktát politické korektnosti. A tak není divu, že se mnozí slušní už bojí promluvit. Já se bát nebudu.

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/vztahy-a-sex/macy-gray-zena-zmena-pohlavi-kritika-zpevacka-transge...

Stále modré, tedy zelené bruselské nebe

Tak EU že nesleví ze svého šíleného boje proti podnebí ani teď? Tohle ať mi nedělají! Že můžu jet za příbuznými do Itálie nebo na dovolenou po Středomoří, je jistě fajn. Ale od Lisabonské smlouvy se EU zásadně změnila. Jako pyšná žába odtržená od reality se za mé peníze válí ve své omezené zaslepenosti a sní své umanuté a nebezpečné sny. “Klimatické závazky” EU byly vždycky nereálné jako závěry sjezdů KSČ, ale trvat na jejich splnění i dnes naznačuje buď slepotu, duševní nezpůsobilost, zločinnost, nebo sebevražedné sklony. V takovém světě nebude k žití.
Já sebevražedné sklony nemám. Když “předsedáme” EU, měla by ČR odmítnout takovou cestu do záhuby. S blbými závazky okamžitě pryč!

Rozvody u notáře - ano či ne?

Dne 27. 8. 2022 uveřejnila MF Dnes můj komentář k problematice rozvodů u notáře. Celý text zde:

Rozvody u notáře


Křížky u cest

Křížky, boží muka, kapličky. Na svých cestách je často vídám. Jsou dobrým připomenutím, že není jenom tenhle život, ale že je možná i něco poté a že se nemáme starat jen o svá těla, ale i o své duše. A vždycky mě potěší, když vidím, že o křížky někdo pečuje.
Někdy je nedaleko i lavička. Vždycky ohmataná, tedy využívaná. Na takových místech se mají lidé zastavit a posedět.
Udržitelnost v praxi, ne v teorii.

Politická korektnost zakazuje!

Až mě zase bude někdo poučovat, že zveličuju, že se takové věci vůbec nedějí a že neumím číst nebo zbytečně straším, ať si přečte tenhle článek o soudobém Německu. Politická korektnost stáhla dvě knihy o dětství Vinnetoua a nakladadatel si posypal hlavu popelem a vydal "upřímnou omluvu". Co mi to jenom připomíná?
Tohle nechci a nebudu respektovat. Politická korektnost není ohleduplnost, ale bič, pokrytectví, strach, lež a cenzura.

Jedovaté střípky z volební kampaně

Psala jsem vždy. Píšu i nyní, kampaň nekampaň. Napíšu příhodu z cest po svém senátním obvodu, článek nebo komentář k veřejnému dění. Třeba o vidličkách. O den později si přečtu následující reakce:
- Jak si vůbec můžete dovolit něco psát, když kandidujete! Máte mlčet!
- To vás někdo navedl, abyste tom psala? Asi vás platí ruská vidličkárna.
- Lžete. Vidličky neexistují.
- To platí jenom u vás. U nás je to s vidličkama jinak.
- Nejste vidlička. Nemáte právo se k nim vyjadřovat.
- Proč proboha vidličky? Proč nepíšete o ponorkách?
- Děkuji za vtipný článek o pohorkách.
- Já taky píšu o pohovkách a myslím si o nich přesně to, co vy.
- Konečně podložky! Tleskám. Máte můj hlas.
- Aha. Tak když si to myslíte o vidličkách, platí to i pro nože, že?
- To jste mě teda zklamala s těma vidličkama. Myslela jsem si, že jste jiná. Vás teda určitě volit nebudu.
- Koho zajímaj nějaký vydličky? Vrať se do minulého století. My mladí jíme přece jídlo rukou.
- Stejně jsi blbá kráva a vzal bych na tebe vidle...
Aneb veselý život komentátora, zejména když některý čtenář neumí číst.

Mladí a volby

Není pravdou, že se mladí o politiku nezajímají. Spíše to vypadá, že politika se naopak nezajímá o ně. "Nikdo se o nás nestará, nikdo nenabízí program, který by mě zaujal," řekla mi ve Švihově před několika dny mladá slečna s barevnými vlasy a kroužkem v nose. "Za měsíc mi bude 18 a půjdu poprvé volit. Dám hlas vám. Protože jste první, kdo se ptá, co je pro mě důležité." Její dvě kamarádky souhlasně přikyvují. I kvůli nim chci proměnit Senát a zachránit normální svět, ženství a mužnost. Jinak jim hrozí život v bezpohlavním světě, kde jim budou úřady nařizovat, jak žít, a zakazovat svobodně myslet a mluvit.

Když menstruační vložky, tak i zubní pasty?

A co dalšího má ještě stát platit z mých daní? Prezervativy? Granule pro psy? Šampon na mastné vlasy? Odpověď zní: ani náhodou. Občan není nemohoucí děcko a stát není jeho matkou. Má se starat o bezpečnost, o hranice, o sjízdné cesty a o rozumné právo. O všechno ostatní se postaráme sami,“ okomentovala Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů, kandidátka na senátorku, bývalá ministryně spravedlnosti.

Znění celého komentáře zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/To-snad-ne-Vlozky-zenam-zdarma-jako-zacatek-Padlo-prirovnani-711597


Politici nebrání normální svět

Střípky z volební kampaně:

Kandidát nemusí koukat do kalendáře. Stačí mu jeden pohled do zahrady, a hned ví, jaký je měsíc a roční doba a co právě dozrává. V dubnu kvetly macešky, blatouchy, olše a javory, v květnu jabloně a medvědí česnek, v červnu růže a pivoňky a zrály jahody, v červenci rybíz a cukety a v srpnu ostružiny a broskve. Kandidát vidí i do budoucna. Všechny ořechy jsou plné velkých zelených plodů, což podle lidových pranostik značí, že bude tuhá zima.
A to teda fakt bude, bohužel.

Můžu být tlustá?

V poslední době se hodně diskutuje o tloušťce, a jako obvykle, i na ni je kdekdo odborníkem. Někomu se bujné tvary líbí, jiného urážejí, další trvá na tom, že kila navíc mají být veřejně odsouzena a stát má tlačit na lidi, aby zhubli. Jiný chytrolín tvrdí, že tloušťka je věcí přejídání a kdo je tlustý, ten nemá dost sebeovládání.

Jakožto žena obdařená láskou k jídlu bych mohla kila navíc pojednat z různých úhlů, však jsem o tom taky kdysi napsala knihu. V aktuální debatě mě však zaujal jiný moment. Totiž představa, že by se o mou váhu měl aktivně starat stát. Že by měl lidi přimět, aby se svých špeků zčerstva začali zbavovat, že by je měl v tom kontrolovat, trestat a motivovat.

Bude mě hlídat, abych si nedala knedlík navíc? Sešije pusu, sníží plat nebo zvedne daně? Bude mé faldy vážit či dronem kontrolovat, kolik žebírek sním na zahradě? Přinutí mě chodit do posilovny nebo mě pošle na školení o zdravé výživě? Vydají ve Sbírce zákonů nutriční tabulky a povolené váhové limity pro všechny míry a věkové kategorie? To by v tom byl čert, aby si každý baštil, jak se mu zlíbí! Když už stát začne kontrolovat nadváhu, měl by si posvítit i na hubeňoury. Ona přílišná hubenost taky není nic zdravého ani příjemného na pohled. A vůbec – lidi by měli po světě chodit upravení, učesaní a namalovaní. Tak žádné troškaření – pojďme dát do zákona, že se každý musí ráno osprchovat, vyčistit zuby, učesat se a jednou měsíčně alou ke kadeřníkovi. Vždyť je to koneckonců pro dobro všech. Tak proč to rovnou nedat do zákona, nekontrolovat a nevyžadovat.

Už dnes má přece moudrý stát na mysli zejména naše vlastní dobro a nám nechápavým je vnucuje násilím. Na většině míst nám zakazuje kouřit, krabičky cigaret hyzdí hnusnými obrázky, daní pivo spotřební daní (na rozdíl od vína). Ukládá pokuty, když v autě držím v ruce telefon, a nutí nosit reflexní pruhy, když se pohybuju po silnici. Abych neuklouzla, maluje žlutočerné pruhy na hrany schodům a pranic mu nevadí, jak jsou ty pruhované schody hnusné. Vyžaduje protipožární dveře do kanceláře, a pranic mu nevadí, že je pak nedokážu otevřít. Nutí mi helmy na kolo, na lyže a na koloběžku. Pro mou informovanost ukládá výrobci potravin informovat o milionu nepodstatných podrobností. To kvůli mé bezpečnosti omezuje rychlost aut a do měst instaluje šeredné zelené umělohmotné panáky. A ve výčtu volovin, které nikomu život nevylepší, bych mohla pokračovat. Pachatelé dobra si bláhově myslí, že dokáží lidi uchránit před jimi samotnými. Že je přimějí zdravě jíst, lépe žít, starat se o chrup, nechodit na slunce, hodně pít, sportovat a vůbec o sebe lépe pečovat. Jenomže vnější tlak lidi nepřinutí, aby změnili své životní návyky. Vždyť je nedokáže změnit ani soud, vězení, pokuta, lékaři ba ani riziko blížící se smrti. Lidi si prostě vždycky budou žít přesně tak, jak chtějí. Posvém a svobodně. Třebas i mastně, nezdravě a grilovaně, třebas i sladce a pohodlně. Pro změnu se totiž musí rozhodnout oni sami.

Nechci ouřad, který se stará o mou váhu, o mé jídlo, o mé spaní, o mé zdraví. Ať se stát stará o to, o co má. O bezpečí na ulici, o státní finance, o hranice, o rozumné minimální právo, o dobré zahraniční vztahy, o rovné cesty a přehledné školství.

O svůj život se postaráme sami


MANŽELSTVÍ: Akce a reakce

Manželství do ústavy? Ano. Akce vyvolává reakci. To platí ve fyzice, v přírodě i ve společnosti. A ukázkovým příkladem akce a reakce je právě manželství, tedy přesněji „manželství pro všechny“. I když pro tento příklad platí ještě úsloví, o němž vypráví pohádka o zlaté rybce: kdo chce příliš, ten nakonec nemá nic.

Aktivisté odmítli narovnat některé nerovnosti. To jim bylo málo, chtěli všechno. To oni vyvolali akci tím, že příliš tlačili a tlačí na pilu. Příliš tlačit na pilu a přehnat to do extrému je charakteristickým rysem aktivistů. My mediátoři to máme jinak. Navrhujeme možnosti a kompromisy, ukazujeme druhé strany mincí a vedeme účastníky sporu k pochopení. Aktivisté a bojovníci za „manželství pro všechny“ to mají jinak. Urážejí své oponenty, kárají je za údajné zpátečnictví a odmítají chápat jejich konzervativní hodnoty. Cožpak neznají báje a pohádky? Cožpak se odmítají poučit historií? Kdo urazí bohy, svátosti a hodnoty, ten vyvolá války, v tomto případě kulturní.

A tak tu máme návrh změny Ústavy, aby manželství jako svátost patřilo jen muži a ženě. A najednou se všichni diví, kdože to tlačí na změnu Ústavy a že Ústava není trhací kalendář, aby se měnila kvůli kulturním válkám. Dobrá. Ústava je základní listina, základní zákon, základní kámen práva. Neměla by se měnit každý den, ba ani každý rok, měla by odolat pěně dní i pomíjivým útokům a módním povrchnostem. Proto jsou taky podmínky její změny nastaveny tak přísně.

Samozřejmé věci se do Ústavy nedávají. Ty přece platí i bez zákonů a každý se na ně může spolehnout, třeba i proto, že je nikdo nezpochybňuje. Třeba že základem společnosti i každého jednotlivého života je rodina. Jenomže právě rodina je tím, co aktivisté a progresivisti dnes nahlodávají a rozvracejí. To oni si začali se svými nehoráznými urážkami, nactiutrháním názorových oponentů a zastáncům toho, co je obrovské části společnosti svaté. Mohli jsme mít vyřešené některé nerovnosti už dávno. Návrh změny zákona jsem napsala před pěti lety. Jenomže aktivistům to bylo málo. A tak je možné, že teď už nebudou mít nic z toho, co si vynucovali, a nenávist části veřejnosti k tomu návdavkem.

A možná se sluší ještě dodat, že zákonem by se neměly rozhodovat věci, které vyvolávají takové emoce, takovou zlobu, takové vášně a takový nesouhlas. To přece nejsou témata k přehlasování. Tím, že rozhodne sbor zástupců a ustoupí mediálnímu tlaku, se přece emoce, vztahy a společnost nezmění. Takové věci by měly uzrát. Pomalu. Časem. Návrh na změnu Ústavy je ale reakcí na militantní tlaky a války, které už nejsou slovy ani skutky slušné, vlídné, správné či žádoucí.

Ne, Ústavu nelze měnit každý den či každou hodinu. Ale manželství taky ne. A už vůbec ne zákonem. Tak si to uvědomte všichni. Rodinu nechte být a přestaňte na ni útočit a do ní kopat. Anebo se pak nedivte, že reakcí na vaše útoky přijde snaha rodinu a manželství chránit.

Třeba Ústavou. Když nedáte jinak.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/manzelstvi-akce-a-reakce.A220806_115019_p_politika_nef

Všichni máme rádi své děti

Neznám rodiče, který by chtěl pro své dítě něco špatného. Každý se holedbá jejich zájmem a zapřísahá se, že má neustále na mysli jen jejich dobro. Jenomže dobro to má na světě složité. V pohádkách nakonec vždycky vítězí, ale v reálném životě se často se zlou potáže. A tak pod praporem dobra občas dětem životy komplikujeme a ztěžujeme, až je někdy zničíme docela.

 Celý komentář psaný pro Rádio Universum najdete zde:

 https://www.radiouniversum.cz/daniela-kovarova-mame-deti-radi-nebo-jim-ublizujeme/


Musím reagovat?

Kandiduju do Senátu. A tak mimo mnoho jiného na všechny možné socialistické sítě věším komentáře o tom, kam jezdím, co vidím a co zažívám. Ostatně, o své zajímavé prožitky jsem se různými cestami dělila i dříve. Občas ty moje věty někdo komentuje a někdy se mě někdo na něco ptá. A teď otázka za tisíc bodů: Musím reagovat? Vždy? Na všechny? Podle mě nemusím. Někdy se mi chce, a tak to udělám. Někdy pisatele znám a je slušný, a tak odpovím. Ale tuhle mi někdo napsal, ba dokonce mi vytkl, že jsem na jeho dotaz ještě nereagovala. Má pravdu, předseda. Nereagovala. Inu, nemusím. Předně den má jen 24 hodin a já v něm vedle běžné práce, rodiny, oddechu a spánku musím stihnout senátní kampaň a vše, co jsem si až do konce září naplánovala. A pak - už dávno jsem objevila, že některé komentáře jsou provokací a jedna pravdivá odpověď tazatele stejně neuspokojí. Dotírá dál a vysvětluje, komentuje, provokuje a chce mou reakci znovu a znovu. A na takové povídání na sociálních sítích nemívám chuť ani náladu, a už vůbec žádný čas.
Pro ty, co si vynucují mou reakci na každý přípodotek, mám vzkaz: Chcete si se mnou popovídat? Klidně. Na všechny otázky ráda odpovím. Osobně. Z očí do očí a tváří v tvář. To je obvyklé v mém normálním světě. Tak vážně chcete? Přijďte na mítink. Anebo se stavte u mě doma. Na zahradě, v hospodě, na besedě. Do voleb stihnu takových besed a setkání víc než dvacet. Tak co? Je to na vás. Nebo to umíte jen od počítače?

Štve vás nenávist! Zakažte ji!

Štvou vás nenávistné komentáře na sociálních sítích? Ubližují vám? Zraňují vás? Mrzí vás a musíte na ně neustále myslet? Je nejvyšší čas s nimi něco dělat. A není nic jednoduššího než je zakázat, co myslíte? Stačí přesvědčit zákonodárce, napsat paragraf, stanovit odstrašující tresty a pak už honem s tím zákonem do parlamentu a rychle schválit. Boj s projevy nenávisti vedou všichni politici, tak nebude problém najít shodu a od příštího měsíce už bude nebe na zemi i na sociálních sítích a křehké dušičky si konečně a ulehčeně oddechnou.

Kdo při čtení mých vět souhlasně pokyvoval hlavou, toho musím rychle opravit, aby ho nenapadlo vstát ze židle a jít ten nesmysl uvést do praxe. Šlo o nadsázku, která mě napadla poté, co ke mně doputoval dotaz z médií, jak bych řešila nenávist na sociálních sítích. Kouzelné řešení nemám, zato vím, jak se řeší dnes. Kdo pod vlivem rozčilení nebo vzteku ztratil kontrolu a napsal nenávistný žblept na sociální sítě, o pár týdnů později stojí před soudem sklesle jako vypuštěný balón, šeptá omluvy a slibuje, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nerozzlobí a nerozčílí, neunáhlí a nic nenávistného nikam nenapíše. Cítíte, drazí čtenáři, jaký nesmysl tu obviněný před ctěným soudem slibuje nahlas? Nenávist je emoce, podobně jako zloba, smutek nebo radost, a propuká nezávisle na mozku a na rozumu, protože vzniká v místě, co je vývojově nesrovnatelně starší než naše rácio. Každému z vás se jistě stalo, že vám emoce zatemnila rozum, a až po zklidnění jste si říkali, co se to s vámi podivného dělo. A možná jste ani trochu nechápali, proč ten pocit oblouznil hlavu a duši právě vám. Proto si zapište za uši nebo na zeď či do tabletu a zopakujte každý večer desetkrát: Emoce zakázat nelze! To pak zakažme duši, srdce, lásku, vztahy a život vůbec. Už slyším ty nejpřísnější z vás, jak se nesouhlasně zamračíte a školometsky mě začnete poučovat, že člověk je přece racionální tvor, který se má za každých okolností kontrolovat a ovládat a moudře má třikrát přemýšlet nad každým slovem, než otevře pusu. Na to vám zase předložím svou padesátiletou zkušenost s lidskými reakcemi, které se nejsilněji projevují v rodině, v práci a v okruhu svých blízkých. Proto je nejvíc nenávisti (ale i lásky) mezi nejbližšími, proto se většina vražd stane v rodině. Jasně že slabší emoci člověk ovládnout dokáže, ale chtít to po každém a všude je prostě příliš extrémní požadavek, který možná některý hloupý zákonodárce nosí v hlavě, lidské emoci však zákon nezabrání, ani ji neomezí. Lidi jsou prostě jenom lidi, a ne stroje ani roboti. A občas má někdo z nás lidí tu smůlu, že v něm emoce propukne a ovládne ho.

Vím, že byste si přáli jiné odpovědi, ale realitu před vámi prostě nechci zatajovat. Člověk je spíše křehká nádoba plná emocí, než plně se ovládající racionální tvor. Možná vám to k uklidnění nepomůže, když vás někdo urazí na fejsbuku, předběhne v tramvaji nebo vám odsekne doma při rodinné hádce. Než se však pustíte do odsudků těch druhých, vězte, že emocí je taky strach, stud, samota, údiv či bolest. A neříkejte, že vás žádná z těch emocí nikdy neovládla natolik, že jste na malou chvíli nebyli schopni ani dýchat, natož se stoprocentně kontrolovat.

A k tomu ke všemu dodejme doporučení dnešních psychologů, podle nichž emoce není vůbec zdravé potlačovat. Ony se totiž jednou tak či onak projeví a pak vám ublíží. Otázka tedy zní: buď vy, nebo oni. Buď okolí, nebo vaše zdraví. Tak co? Jaká emoce vámi cloumá poté, co jste si přečetli právě tu mou předcházející větu?


Kam se to ženeme?

Na venkově a v malých městech čas plyne jinak než někde v metropoli. I tady má nejspíš den jen 24 hodin, ale lidé tolik nespěchají. Často vidím sousedy, jak se baví přes plot, nebo kolemjdoucí, kteří se zastaví a klábosí spolu. I prodavačky si déle a vlídně popovídají se zákazníky.

Nehnat se tolik. Za prací, za výsledky, za projekty. Neběžet jako o závod až k padnutí. To není smysl života. Tím naopak je zastavení, popřemýšlení, seznámení, pokec s přáteli. Těší to obě strany. Dnes jsem několik takových zastavení zažila v Dobřanech.


Co mi nedovolili říct aneb 6 vět o barokní rodině

Následující text jsem si 29. 7. 2022 připravila pro dnešní 5minutové vystoupení na závěr prohlídky soukromého zámku v Příchovicích v rámci programu Barokní perly Přešticka. Vedení města Přeštice mi však nedovolilo těchto pár vět říct. Asi proto, že starosta Přeštic (TOP 09) kandiduje proti mně do Senátu a bojí se mě.

 Měšťanská rodina nebo řemeslnická bývala větší, zahrnovala i děti sourozenců, strýce a tety, protože poptávka po práci takové rodiny byla v průběhu roku zhruba stejná, a tak se děti využívaly jako nejlevnější pracovní síla. Jen výjimečně posílala městská rodina dítě na studia a nebo do učení a mezi členy panovaly silné mezigenerační vazby, protože se lidé vzájemně potřebovali. Městské rodiny však občas řešily problém se starými lidmi, které někdy odkládali do chudobinců.
Selská rodina byla odlišná, menší a spíše nukleární, protože mimo sezonu nebyla schopna uživit širší rodinu, a tak děti v mladém věku odcházely z domova do města nebo se nechávaly najímat jako námezdní sila. Venkovská rodina si na sezonu najímala na práci pocestné a různé pomocníky a na rozdíl od rodiny městské věnovala značnou péči o prarodiče: dobové záznamy a kroniky popisují, co vše musely zajistit děti rodičům, pokud je odsouvaly na vejminek, například že místnost jim určená musí mít okno nebo kolik mají mít rodiče slamníků.
Vedle rodiny selské a řemeslnické existovaly v baroku ještě rodiny panské a šlechtické, které však představovaly jen zanedbatelné procento populace, a nevolnické, které mohl majitel rozdělit nebo jednotlivé členy prodat.
Všechny typy rodiny se během roku mohly spolu potkat na jediném místě a pod jedinou střechou: v kostele.

Už to cítíme všichni

V Přešticích na náměstí nakoupíte vše, co potřebujete k životu. A nejen to. Taky boty a šaty na svatbu v barvě, kterou předepisuje svatební oznámení (béžová nebo tělová), když takovou běžně nenosíte. Je to prostě praktické město. Co ovšem už není k ocenění, je krutá realita. Zimní zboží bude mnohem dražší. Obyčejné boty na ven za 4000 korun. Tak vypadá politika v praxi 110 kilometrů od Prahy. "Kupte si ty vystavené z letošní nabídky, klidně i dvoje nebo troje. Bůhvíkdy si u mne koupíte další," řekla mi smutná prodavačka v liduprázdném obchodě. A podobná slova jsem slyšela skoro všude. Pumpování nekrytých peněz do ekonomicky plus boj s podnebím hlava nehlava dopadne na každého. Tedy, jak na každém kroku vidím, už dopadá.

Lidi nebaví poslouchat pokyny, co mají jíst a co si mají myslet

Navštívila jsem studio Triko a povídala si tam s Petrem Štěpánkem

https://www.youtube.com/watch?v=HDMidFxtyKE

Klimazlo

Kdekdo si bere do úst ochranu nejmenované „planety“ a drze mi nařizuje, co si mám kupovat a jak se mám chovat, abych snížila teplotu na Zemi za sto padesát let. Kvůli jeho naivní víře a grýndýlovým dotacím mě nutí přestat jíst maso, přikazuje vybít stáda, jezdit na kole, prodat nafťáka a pít kolu papírovým brčkem, co se mi po druhém loku rozloží v puse na cucky buničiny.

Pitomý mravokárce zjevně nikdy neviděl žádnou vesnici zblízka a neví, jak třeba u nás ve Štěnovicích vypadá normální život. Každý soused má kompost, na který vyhazuje rostlinné zbytky, čímž je vrací zpátky do přírody. Každá sousedka pěstuje kytky, ovoce a zeleninu a stará se, aby vše rostlo a kvetlo. Stejnou péči věnuje kytkám doma a rajčatům na balkoně i hodně obyvatelů českých měst. Všechny hospodyňky v celé zemi spotřebovávají nejprve to jídlo, co se kazí, a zbytky umějí zužitkovat v kuchyni jako kulinářské kouzelnice. Kdekdo suší starý chleba pro zvířata a spadlé ovoce vozí koňům nebo do moštárny. Každá moje kamarádka odložené oblečení recykluje, tedy buď přešije, rozstříhá na hadry, daruje příbuzenstvu nebo aspoň odnese do charitativních kontejnerů. Každý chlap nosí obnošené tričko o víkendu, na zahradu, na sport, na úklid nebo do dílny a popelnici ho vydá, až když je vidět skrz tkaninu. Většina lidí schraňuje prkýnka, kusy látek, šňůrky a skleničky. Co kdyby se některá z těch věcí mohla někdy k něčemu hodit? Vědí klimaalarmisté vůbec, že Česko je nejlepší na světě v třídění odpadu?

Český člověk se prostě přirozeně chová hospodárně a své nejbližší okolí kultivuje, zvelebuje a uklízí. Hobbymarkety zaplněné českými chataři a kutily jsou toho zářným příkladem. Vidím to každý den při svých cestách plzeňským venkovem. Ne nadarmo tolik obcí získalo různá pochvalná ocenění svými upravenými záhonky a čistým veřejným prostranstvím. Jistě, v každé vesnici se najde jeden Jouda, co kašle na přírodu, zatápí obaly od jogurtů a za domkem mu rezaví staré automobily. Ale tyhle výjimky stejně nikdo nepřesvědčí, aby přestaly jíst maso a přešly na oblečení fair trade.

Co naopak na svých cestách po vsích běžně vidím, je v pangejtu vyhozená petka a odpadky v lese, podobně jako ve městech nepořádek kolem košů a v místech, kudy se běžně nechodí. Kdyby tak ochránci planety namísto buzerace jiných svolali brigádu a lesy, cesty či městské uličky uklidili, udělali by pro přírodu aspoň něco užitečného. Anebo když už chtějí poučovat, ať začnou u sebe. Ať si uklidí svůj pokoj a svůj život. Ať chodí pěšky, pletou si svetry, odloží mobily a jdou mezi lidi. Tam poznají, jak vypadá normální život. Hlavně ať nás ostatní nechají žít.

Vy, co jste dočetli až sem, se možná jen ušklíbnete a mávnete rukou. Možná si pomyslíte cosi o tom, jak se za každou cenu snažím upoutat pozornost. Ale to byste nepochopili to nejpodstatnějším. Právě kvůli mýlícím se klimaalarmistům, dětem stiženým klimatickým žalem a dotačním europragmatikům, kteří ty první dvě skupiny zneužívají, roste inflace až do oblak a všechno se zdražuje. Ne válka, ale především emisní pitomosti zvedají ceny a vrší eurocíle, které prý musíme splnit a překročit jako kdysi komunistické pětiletky.

Nic se nezměnilo. Jen se to dnešní chudnutí jmenuje jinak. A oni doufají, že si to nepamatujeme.

Je to novodobé náboženství a moderní víra. Kvůli ní v minulosti umírali lidi. A zjevně jim nevadí, že další boje ve věci víry, tentokrát za počasí zase vedou, ba že se v jejím jménu už zase střílí. Ačkoliv třeba v Holandsku už to pochopili.


Změna musí přijít zdola, nikoliv shora

Poskytla jsem Parlamentním listům rozhovor o základních otázkách dneška:

https://www.parlamentnilisty.cz/…755


Daniela o sportu a o všem možném pro For sport.

Daniela překonala první metu

Videozáznam z předání přihlášky k registraci do Senátu zde:

https://youtu.be/qE8HM0ZjhdI 

Co jsem u vás v posledních dnech zažila?

- vlídné úřednice a starosty na obecních a městských úřadech;
- prázdné knihovny a rozumné knihovnice;
- cukrárny plné důchodců, jejichž pozvání na božskou Pavlovu jsem prostě nedokázala odolat;
- zahradníka věřícího v Boha, který dochází do rodin a šíří slovo Boží navzdory chrámu Páně, který se před jeho očima pomalu rozpadá;
- kočku, která na zvonek vybíhá k vrátkům a přivítala mě, jak to dělají v jiných zahradách psi;
- přátele hrající na zápraží kanastu a spoustu grilujících rodin;
- podnikatele, kteří ztratili víru v demokracii a letos poprvé nebudou volit;
- pána se sekačkou, sekajícího nejen svůj, ale i obecní a veřejný pozemek;
- šarmantního Roma s cigaretou a s urovnaným pohledem na svět, který volil, volí a vždycky bude volit, protože jinak by si nemohl stěžovat.
Takhle vypadá normální svět. Tady jsem své volební heslo nemusela nikomu vysvětlovat.
Je ovšem taky plný frustrace a naštvání a smutku. Slyším to ze všech stran. A chápu to. I všechny ty strachy a obavy.
A kde všude jsem tohle právě zažila? V Blovicích, v Biřkově, ve Vřeskovicich, v Louňové, v Hradci u Stoda, v Bukové a v Holýšově. Všude, kam se ráda budu vracet.
14.7.2022

Prohlášení po podání registrace

Před chvílí jsem na MMP podala přihlášku k registraci k volbám do Senátu za obvod č. 7 (Plzeň-město).


Příslušní úředníci ověřili správnost mých podkladů. Zaplatila jsem kauce 20.000 a předala jsem petiční arch s podpisy 1870 mých podporovatelů s trvalým pobytem na území mého senátního obvodu.


Jsem jedinou nezávislou kandidátkou. Jako jediná jsem sbírala podpisy a všem 1870 lidem, kteří se za mou kandidaturou postavili svým jménem, děkuji za podporu. Politické strany to mají lehké. Nemusejí nic dělat, jen někoho navrhnou. Někteří jen vytáhnou mediální jméno jako králíka z klobouku.


Sbírání podpisů sice nás nezávislé kandidáty znevýhodňuje, ale pro mě to byla naopak příležitost k navazování velmi osobních kontaktů a k zážitkům po senátním obvodu. Původně znevýhodnění se nakonec ukázalo jako hezká příležitost pozdravit se se spoustou normálních lidí a vyslechnout si jejich názory.


Dnes se láme doba a já cítím potřebu se zapojit a něco aktivního udělat. Klidné časy pominuly. Časy vysílání signálů, časy pohádek, medvídků, sportu a koníčků, časy králíků z klobouku. Nyní přišel čas na zásadní politické aktivity a činy.


Je třeba chránit normální svět. Na poslední chvíli. Akutně potřebuje zachránit. Jsem za něj a za normální lidi připravena bojovat.


Děkuji vám, že jste mě přišli podpořit. Budu na vás spoléhat i v příštích horkých týdnech.

13. 7. 2022



Apka na sex?

Možná si myslíte, jaká to je legrace a psina. Máte chuť na sex, tak si stáhnete aplikaci do mobilu, odklikáte souhlas a pak už můžete jít na věc (blíže zde). Jenomže ona to právě žádná sranda není. Naopak jde o další zrůdnost, kterou je třeba pojmenovat a rychle se jí předem vyhnout, než někoho napadne, že by se mohla dát do zákona a vyžadovat povinně.

On vůbec nápad s informovaným souhlasem je pěkná pitomost, a to říkám tím spíš proto, že jsem právník, a právě právníci si podobné nesmysly vymysleli. Stejně jako každý rychle odklikne jakési cookies, abys se dostal k obsahu, co hledá, stejně rychle a bez čtení každý v nemocnici i v bance podepíše informovaný souhlas. Žádný význam a smysl pro budoucnost ty hromady parafovaných papírů nemají, a když dojde na soudní přezkum, soudy k nim stejně nepřihlížejí. Jde jen o buzeraci a byrokracii. Jaký význam má předem poskytnutý předběžný souhlas? Naprosto žádný! A toho zbytečně vyhozeného papíru. Kde jsou všichni ochránci přírody, když je jich skutečně zapotřebí? Proč proti tomu nikde v pátek či v pondělí nedemonstrují?

Ale zpět k té poslední sexuální zvrhlosti zvané apka na sex. Pojďme si rychle vyjmenovat, proč podobná zhůvěřilost patří do sci-fi povídek, ale v normálním životě nikdy nezafunguje:

- protože o pět minut později si svůj souhlas můžete rozmyslet a z vyhlídky na sex můžete chtít couvnout, ale aplikace vám neumožní souhlas odvolat;

- protože jednou udělený souhlas neprokazuje, že následné erotické aktivity byly dobrovolné;

- protože dostat se druhému do telefonu pro mnohé zas není tak nepřekonatelně složité;

- protože k sexu jako naprosté lidské přirozenosti poprvé od stvoření světa byste potřebovali vždy k dispozici chytrý telefon, elektřinu, signál a mobilní data;

- protože aplikace bude uchovávat osobní informace o vašem osobním životě a někdo je může ukrást, zveřejnit, prodat, zneužít, vydírat a i jinak vám jimi ubližovat.

A hlavně a zejména: protože erotika je plná tajemství, emocí, vášně a nejistoty z věcí budoucích a na hony vzdálená otevřenému obchodnímu vyjednávání. Vůbec celá myšlenka je úplně pitomá a postavena na hliněných nohách. V lidských dějinách se přece lidé spolu každou vteřinu milují ke vzájemné a oboustranné spokojenosti. To naopak násilí a nedorozumění je exces a výjimka, nikoliv pravidlo a každodenní realita.

Naivkové, co hloupě podporují podobné sociální inženýrství, budou dříve či později zneužiti a hořce zapláčou nad svým trudným osudem. Zatímco původci podobného zla ho jen využijí k šíření strachu, tlaku a manipulace, a tedy k ovládání nás obyčejných lidí.

Cožpak lze příkazy, zákazy a normami spoutat lásku a mezilidské vztahy? Jen si vzpomeňte, jak jste se chovali, když jste byli zamilovaní nebo jen eroticky nadržení. Tož pojďme podobné škodlivosti demaskovat hned v počátcích a odmítněme je jednou provždy. Milujme se a množme se bez befelů a bez souhlasu úřadů. Protože je to soukromá věc, intimní vztah těch dvou a jen mezi nimi. Normální totiž je být spolu a bez aplikace.

Že to ti tvůrci aplikací a autoři dobra pro každého nevědí? Pak je to ovšem jen jejich chyba a hlavně škoda. Proč za to ale máme pykat my a naše normální intimní vztahy? A hlavně naše mládež? Tvůrci těchto pitomostí by možná potřebovali aplikovat záhlavec.


Kdo potřebuje dětského ombudsmana?

 Právě dnes potřebujeme úplně jiné věci než nové drahé a zbytečné instituce. 

https://advokatnidenik.cz/2022/07/08/poslanci-budou-znovu-jednat-o-navrhu-na-vytvoreni-funkce-detskeho-ochrance-prav/

Aktuality z jižního Plzeňska

Co se tu děje?
- dozrávají ořechy, rybíz, žitavky a názory na současný svět;
- v Lipnici, v Čižicích, v Losiné, ve Lhůtě a v mnoha dalších obcích je svět ještě normální. Pořádají se tu poutě, pečou se koláče a lidé se setkávají na zahradách, na návsích a po hospodách;
- pivo se chladí, čepuje, pije a chutná nejlépe ve společnosti, v níž mohou zaznít všechny názory a pohledy na svět.
Za poslední dny cyrilo-metodějsko-husitských svátků jsem projela po svém senátním obvodu spoustu kilometrů, ochutnala výborné klobásy, koláče, kávu i pivo, pomáhala chytat zaběhlou kočku, ošetřila jedno zranění, poskytla dvě právní rady a přijala několik pozvání k rodinnému stolu. Takhle má vypadat léto. Navzdory obávám, co přinese podzim. Podle obsypaných ořechů totiž bude tuhá, náročná zima.
Stát a politické elity se o tenhle normální svět nestarají. Žijí si svými aférami a od života odtrženými kauzami. Až se člověku chce říct: “naštěstí.” Protože až se starat začnou, nejspíš zničí i to poslední, co dobrého mezi lidmi ještě je.

Nechci se vytáčet z odpovědí

Svět je plný normálních bab i normálních chlapů. Jaká úleva si s jednou takovou bezva ženskou povídat.

Manželství nikdy nebude pro všechny

Pojďme si nalít čistého vína a odlišit zrno od plev. V debatě o „manželství pro všechny“ se pletou dohromady hrušky s jablky a s květináči. Vést diskusi o všech najednou je matením pojmů, proto si je pojďme probrat postupně.

Nestejná práva. Práva nikdy nejde oddělit od povinností, o práva samotná tu tedy nejde, ale o soubory práv a jim odpovídajících povinností. Manželství upravuje občanský zákoník, registrované partnerství samostatný zákon. Tuto dvojkolejnost lze napravit jednoduše - například přijetím mého návrhu z doby před několika lety, čímž by se oběma skupinám sjednotila práva. Jenomže to připadá aktivistům málo. Jaká škoda – partneři i největším křiklouni mohli být už dávno spokojeni.

Sňatek. Krásný obřad, co spojí dva lidi v jeden pár, si může dvojice už dnes dopřát plnohodnotně včetně prstýnků, úředního lejstra, dědění a dalších otázek. Kde je vůle, tam je i cesta, a smluvně lze ošetřit i majetkové vztahy, podobně jako když manželé uzavírají předmanželské smlouvy. Otázka zní, proč to stejnopohlavní páry nečiní už dnes.

Adopce. Dítě dnes může osvojit jednotlivec bez ohledu na sexuální orientaci. Jenomže aktivisté požadují nahradit pojmy „otec – matka“ neutrálními termíny „rodič“, na čemž dosud není společenská shoda. Matky a otcové se změně brání – pochopitelně. Kdo by chtěl přijít o své výsostné postavení a změnit se na bezpohlavní neutrálno? Možná bych aktivistům poradila: nechte matky a otce být a jako neutrální rodiče se označujte sami.

Manželství. Největší odpor středních a starších generací je vůči obsahové změně posvátného pojmu. Mí vrstevníci pojmem manželství chápou jednoho muže a jednu ženu a změna podstaty se jich dotýká. Nejde totiž o právní, ale o hodnotový, kulturní a politický konflikt, a tak se ptám, zda je třeba tak usilovně tlačit na pilu a silou mocí tu změnu protlačovat. Na zásadních společenských změnách by měla být široká shoda, jinak si aktivisté koledují o kulturní války. Jde-li jim o narovnání práv, nemohli by si pro jednopohlavní svazky vymyslet vlastní hezký název? Skutečně musí usilovat o ten náš? O lidi a o podstatu jim totiž nejde – je to schválnost. Provokace. Šprajc.

Pro všechny. Manželství pro všechny je možná jen bitevním heslem, ale je mnohem víc mimo než výše uvedené body. Úplně pro všechny totiž manželství nebude nikdy. Vždy budou existovat zákonné podmínky a předpoklady pro jeho uzavření. Nikdy se nebudou moci vzít sourozenci, děda s vnučkou, ženatý nebo vdaná. Ani dospělý muž si nebude moci vzít jedenáctiletou holku, i kdyby se strašně moc milovali a přáli si spolu být.

Proč to u takových a mnoha dalších případů nejde? Protože stát každou svou institucí, kterou garantuje, podporuje a vymezuje podmínkami (včetně formalit pro zrušení institutu), vždy sleduje konkrétní cíle a svou státní politiku. Kdyby nesledoval, manželství může zrušit a lidé mohou mezi sebou bez účasti státu uzavírat vzájemně dobrovolné smlouvy.

Chceme kulturní válku?

Otázkou tedy je, co chce stát. Manželství už dávno není soukromoprávním svazkem a pouhým vztahem dvou partnerů. Je vztahem dvojice na straně jedné, a státu na straně druhé. Manželé státu zaručují a slibují plnění zákonem stanovených podmínek, za což jim stát poskytuje privilegia. Proto se také bez účasti státu ani nelze rozvést. Stát má svou rodinnou politiku, záleží mu na uchování rodiny jako instituce i kvůli plození dětí, a proto ji za jistých podmínek podporuje. Ostatně, tyto podmínky vůči státu nechce mnoho partnerů plnit, a tak jich polovina žije v nesezdaném svazku bez razítka státu.

Na manželství není nárok, není to právo. Je to státem přidělená výhoda za přijetí právních závazků a její podmínky si může svobodně určit každý stát.

Tuzemský rum se nesmí nazývat rumem, protože se nedělá z třtiny. Pomazánkové máslo nesmí být zváno máslem, protože se z másla nevyrábí. U takových prkotin nedovolujeme, aby se termín původně vyhrazený pro něco jiného zvykově rozšířil i na zdánlivě podobné, ale obsahově naprosto jiné významy. A u manželství to klidně dovolíme? Abychom jako manželství označovali i to, co žádným man – ženstvím není? Proč není možný kompromis či smír? Vskutku musíme kulturní války u nás doma vést právě v této náročné době?


Stát by se měl rozhodnout, koho podporuje

Potratové pokrytectví - jednou život, jednou smrt

Fakt se tu bojuje o potraty a o ženská práva? Vidím spíš pokrytectví, kam oko dohlédne. Možná bychom si měli zamést před vlastním prahem, než vyčítat jiným, jak tam zametají. Pokrytecky si totiž vybíráme jednou život a jindy smrt – podle toho, co se nám právě hodí.

Na jedné straně velebíme život každého jednotlivce. Právo na jeho ochranu vkládáme do zákonů, se slavobránou otevíráme babyboxy a pipláme nejen malé človíčky, ale i kočky, psy, hady, hmyz a rostliny. Ó, jak se zlostně vrháme na ty, co chtějí topit malé kočky! Právo na život je přece právem nejsvětějším, proto plnými hrdly odsuzujeme regiony, kde dosud zachovali trest smrti. Takový středověk! Kritizujeme a šklebíme se, což nám však nebrání zabíjet pomýlené bojující Rusy a Putinovi přát krutou a nemilosrdnou smrt.

Smrt je příkladem dalšího pokrytectví. Chceme žít věčně, mladí a krásní, proto si blízkost smrti nechceme připustit. Smrt se jednou provždy u nás zakazuje. Smrt je jen pro přestárlé a hezky čistě odklizena z našich očí do zvláštních zařízení. Pohřby si radši odpustíme, stejně nás připravují o spoustu peněz, a řeči o smrti si před dětmi zakazujeme.

A to jsem ještě nezmínila nemocnice. K lékařům stále ještě vzhlížíme s úctou. V bílých budovách zachraňujeme každého jednotlivce, dokonce i u smrtelně nemocných odmítáme přijmout blížící se smrt. Za své blízké bojujeme o každou hodinu a každé nadechnutí, a když se lékařům nepodaří zachránit jim život, s oblibou si na ně stěžujeme a nemocnici žalujeme o statisíce. Všechno pro život a za něj, přece. Ve filmech držíme palce odvážlivcům, co jedou na druhý konec světa zachránit život jedinému zajatému. Co na tom, že jeden po druhém kvůli misi padnou? Na druhé straně v reálném životě voláme po legalizaci usmrcování nemocných lidí, po euthanasii. My přece chceme mít všechna práva, tedy jak právo žít věčně, tak právo na smrt. Ne když si pro nás přijde ona, ale když my se rozhodneme.

A v pokrytectví můžeme pokračovat. Oprávnění mít zbraň jsme si dali do Ústavy a tisícům spoluobčanů vydali zbrojní pas. Bojujeme ve válkách, v nichž lze legálně život po(z)trácet stejně lehce jako při jízdě v dešti na motorce, při slézání osmitisícovek, při každodenním opíjení, kouření, přejídání či skocích odněkud dolů střemhlav. Na to všechno máme přece lidské právo. Bez uzardění riskujeme životy své i cizí, navzdory tomu, že v porodnicích za potlesku celého světa zachraňujeme počaté človíčky o velikosti lidské dlaně. Pochopitelně jenom tehdy, když si ty děti přejeme, když je chceme. Pak si nárokujeme i umělé oplodnění a adopce, protože být rodičem je přece základní lidské právo. Chceme mít právo i na početí, na nový život. V opačném případě ve stejných bílých budovách bez uzardění potrácíme miniaturní lidičky, když se nám nehodí je mít. Když prostě porodit dítě není vhodné, když chceme kariéru nebo jsme si nevybrali dobrého otce. Když se nám zachce, tak velebíme život. Když se nám nechce, tak volíme smrt.

Inu, bojujme si. Každý za to svoje právo. Někdo chce žít, plodit, rodit a vychovávat. Zejména pokud nemůže, není mu Osudem či Bohem dáno. O to víc se snaží, bojuje, lobuje, demonstruje. A jiný si zase přeje zabíjet a život končit. Takoví jsme my, lidi. Pokrytci. A ještě se svým pokrytectvím chlubíme a chceme poučovat druhé, snad zaostalé a méně civilizované.

Jen se kvůli tomu moc neohánějme právem, pokrokem a civilizací. Jde totiž o nároky. Já chci. Jednou mít právo na život, a jindy na smrt.

O potraty tu tak ani v té dnešní debatě nejde. Jde o nás, rozmazlené pokrytecké děti. Jaké štěstí, že se pro potrat nerozhodly naše matky v době, kdy jsme sami byli shlukem buněk. Jak to dopadne na našem konci, ještě nevíme. Třeba se taky jednou někdo rozhodne, že nás nechce. O nás bez nás.


Co slyším kolem sebe? Nespokojenost!

Živím se tím, že mluvím s lidmi. Dřív chodili oni za mnou, poslední měsíce jezdím za nimi do menších měst a vesnic na jih a jihozápad od Plzně. Co vidím, slýchám, pozoruji? Opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády.

Malá část lidí, řekněme desetina, je lhostejná, malátná a odmítá demokracii. Nezajímá se o věci společné, nechodí k volbám, pro Prahu má jen sprostá slova a ztratila už všechnu naději, že se něco zlepší.
Druhá desetina je stejně nespokojena, ale též plna zlosti a odhodlání zapudit demokracii, postřílet hlavy a postavit českou společnost znovu a od začátku.
A co největší část mých spoluobčanů? Většina je také nespokojená, ale sdílná a připravena volit, jen nechápe, co se to v té Praze děje. Problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je Česká televize, té obrovské mase mých spoluobčanů připadají příliš nepodstatné a umělé. Na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise v ovzduší, ba dnes už dokonce ani příliš Ukrajina. Na vesnici lidem leží na srdci důležitější věci. Bojí se růstu cen všeho, co platí: potravin, benzínu, energií, telefonu, dětských bot, piva, sena i školních potřeb. Sledují, jak se jim zmenšuje užitná hodnota jejich úspor, a když večer pustí televizi, rádi by slyšeli od svých elit slova uklidňující. Namísto toho však Česká televize informuje o nákupu zbraní, rozšiřování práv EU, o korupci v nejvyšších sférách nebo děsí negativními zprávami. A tak si moji sousedé jen odplivnou a televizi přepnou na sport nebo na seriál, který jim jejich potřeby lépe splní. Anebo nesplní, ale aspoň pohladí. V seriálech podobně jako v pohádkách se nakonec vezmou a budou žít šťastně.
Český člověk pak uklidněn odejde do zahrady kropit, pohladit děti nebo sekat dřevo nebo si zajde na dvě piva, pokud má štěstí, že mu ve vsi hospodu ještě nezavřeli. A u piva si moji sousedé společně zanadávají, co je to v Praze za divné postavy, které jim radí prodat nafťák a nasednout na kolo. Jenomže jak jinak než starým dvoutaktem se mají ráno dostat do práce, když autobus z jejich vsi jezdi jen dvakrát denně? Podobně smýšlejí o dalších pražských a bruselských knížecích radách, jako je přechod k euru, rušení hotovosti, dotace a elektrokola, obnova Ukrajiny, manželství pro všechny, druhá práce, dvojjazyčné školství, výchova bezpohlavních neutrálen, drahé pivo a regulace energodrinků. Moji sousedé sní o prodejně na vsi, o obchvatu, o kultuře za humny, a kdyby si mohli vybrat, chtěli by mít klid od politiků, jejich projevů a politických kampaní všeho druhu.

Těm z vás, kteří se teď intelektuálně nadechují a připravují se k opovržlivému odfrknutí, jak jsme my venkované nevzdělaní a neinformovaní balíci, těm doporučuji zavřít ústa a pomalu zase vydechnout. Skoro každý, koho na svých cestách potkávám, má totiž přirozený rozhled a orientaci, sleduje desítky informačních zdrojů a ze všeho nejvíc ho štve cenzura a sílící útoky na svobodu slova. Tedy žádné koruny a žvance a přízemnosti, ale ten děsivý trend kontrolovat jiné názory mé sousedy štve nejvíc a kvůli němu by byli schopni znovu zvonit klíči a vyjít na náves či na náměstí.

Tak na to myslete, vy všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách. Ti lidé, mí sousedé, si dobře pamatují a dříve či později vás totiž budou anebo nebudou volit.


O čem sní český člověk

Poslední dva roky mám nového koníčka. Jezdím po českém venkově, mluvím s lidmi a s nadšením si s nimi dám v jejich hospodě místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod, mluvila se stovkami lidí. Chcete vědět, o čem sní český člověk?

Začnu krátkým povídáním, jak to dělám. Než zastavím uprostřed vsi nebo městečka, kochám se jeho okolím. Vy, čtenáři, to nejspíš dobře víte, ale česká země je prostě překrásná. Malebné kopce, úhledné vesničky, tajemné hvozdy, zelená pole, poblíž každé vesnice je něco zajímavého. Tu opravená kaplička, tam prastarý strom, onde rozvalina starého hradu, lavička, skála nebo přírodní stezka. Když se dost pokochám, objedu město či ves z jednoho na druhý konec a najdu náves nebo centrální náměstí, kde zaparkuju. Vejdu do hospody, do restaurace, do kavárny nebo do cukrárny, objednám kávu, kolu, oběd nebo malé pivo a sednu si někam do rohu místnosti.

„To se nebojíš vejít do zaplivané čtyřky?“ diví se kamarádka a s ní nejspíš i někteří z vás. Jenomže doba míst nebezpečných ženám je alespoň co do hospod dávno pryč. Kulturní stánky bývají opravené, čistě vymalované, záchody rekonstruované a plně funkční, výjimkou není teplá voda a toaletní papír se zrcadlem je naprostou samozřejmostí.

Každý interiér je něčím zvláštní. V jedné vsi se scházejí rodáci, a tak tam na zdi visí dávné i současné fotografie. Jinde místní hrají fotbal nebo nohejbal, šipky nebo košíkovou. Tam pak mají vitríny plné pohárů doplněné diplomy na zdi. Často vidím hasičské trofeje a ceny, fotky zajímavých míst či slavných rodáků. V každé druhé hospodě jsou kamna na dřevo a sem tam někde potkám i otevřený krb. Už chápete, co mě tam stále znovu láká? Vždycky se ptám po místních tradicích a zábavách a nechám se provést budovou nebo aspoň ukázat přilehlý kulturní sál, který hostí plesy, kulturní akce, koncerty a jiné zábavy. Ano, na mnoha místech to pořád žije, zejména když ve vsi nechybí tři čtyři aktivní lidé, kteří pro ostatní stále něco pořádají a organizují.

Lidi, lidi, lidi a zase lidi

Když v takovém podniku i nabízejí jídlo, dám si polévku, nakládaný hermelín nebo něco k zakousnutí. A pak už poslouchám místní štamgasty, o čem si povídají a čím žijí. Tipnete si, co je nejvíc trápí? Děti, rodiny, zdraví a peníze. Drahota, ceny energií, zavírání obchodů ve vsi a hospody, které nevydržely poslední dva roky restrikcí a koronaviru. Uzavření pohostinství spustilo lavinu dalších následků. Lidi si odvykli někam chodit. Někdo si zvykl kupovat alkohol domů anebo se sousedy popíjí na zahradě. Mnohde se lidi přestali vídat a navštěvovat a po skončení restrikcí už se zpátky do venkovských hospod nevrátili. „Nejstarší štamgasti nepřežili Covid,“ řekla mi barmanka v jedné malé obci. Bylo poledne, sobota zalitá slunce a ona seděla v hospodě úplně sama. „Nejprve zákaz kouření, pak EET a teď Covid,“ povzdychne si a dodá, že když zavře i ona, umře na vesnici úplně všechen život.

Pětina venkovských pohostinství už neotevře, říká má zkušenost z letošního roku. Jaká škoda. Kdysi bývala hospoda v každé malé vísce, ve větších městech bývaly hospody v každé druhé ulici. Dnes ve třetině obcí západočeského kraje není v provozu žádné místo, kde by se místní mohli sejít, popovídat si, probrat poslední fotbal, zanadávat si na starostu a vymyslet, jak letos proběhne pouť nebo prvomájové dny.

Zato v jiných místech to stále ještě žije. Štamgasti mají vlastní stůl a někdy i svoje vlastní místo, pivo pijí z půllitrů se svými jmény. Scházejí se každý pátek večer na fotbal, na šipky nebo na včelařskou schůzi, hrají karty nebo šachy, vyměňují si recepty a zahradnické rady. Trápí je ženy, děti, rozvody, lásky a nenávisti, nemoci, buzerace státu, fronty u doktora, lékárny tak daleko, že si tam pro lék na kole nedojedou. Vedou řeči jako všude jinde. Nejvíc bolí to, co je nejblíž. Škaredé slovo od kamaráda, zrada manželky, útrapy od šéfa v práci, nezájem potomků, bolesti těla či duše. Někdy je k tomu všemu puštěná televize, na které se ztlumeným zvukem běží sport, pohádky, seriály nebo filmy pro pamětníky. Velká politika lidi na menších městech příliš nezajímá. „Co jen to v té velké Praze zase vymysleli?“ kroutí místní štamgasti hlavou a pak se zase od velkým celostátních témat vrátí ke svým starostem a k životům, které žijí. Třeba že právě tady čepují nejlepší pivo nebo kde se dá sehnat pokrývač nebo bagr.

Tady je svět ještě normální a já jsem šťastná, že tu s nimi můžu být. Když nedělám dámu, nemám sako a vysoké podpatky a netvářím se příliš důležitě, pozvou mě ke stolu a pak si všichni povídáme, jako kdybych byla místní. Každý je koneckonců odněkud a bez lidí, bez jejich pomoci, naslouchání a sousedství a pospolitosti nestojí žádný život zato, aby se žil. A jenom v české hospodě si může přisednout ke stolu pokrývač k univerzitnímu profesorovi nebo advokátka k prodavačce.

„Já tady bydlím šedesát let,“ řekla mi paní z jedné malé západočeské vsi. „Manžela jsem poznala před lety tady na zábavě a jsme spolu od patnácti let. A každou neděli sem po obědě zajdem na dvě piva. Je to náš rodinný rituál, který dodržujeme od chvíle, kdy se od nás odstěhovaly děti.“

Jaké sny má obyčejný český člověk? Podobné těm, co každý na celém světě. Aby žil s nejbližšími v míru a měl čas, sílu, zdraví a trochu peněz na kus řeči a na zastavení. Jako to dělám všichni. Moje nejbližší, já a nakonec i vy, milí čtenáři.

Tak ať se nám takové sny plní. A hlavně ať je s kým si je plnit. Dnes, zítra, pozítří, každý den.



To už není normální

Jsou věcí normální a věci nenormální. Co je normální, na tom se shoduje většina společnosti. Vidím to kolem sebe, každý den mi potvrzují lidé, které na svých cestách potkávám. A pak jsou věci minoritní, podivné, ujeté a zvláštní, okrajové. Takové věci nejspíš byly vždycky a lidé nad nimi mávli rukou, nebo se pousmáli, protože jim připadaly zábavně ujeté. Jenomže doba se mění a občas z ujetého činíme ideál a vzor. Dnes jim občas popřáváme tolik sluchu, že leckdo o normálnosti zapochybuje. Ne, tohle není normální a je dobře, že soud návrh zamítl. Zopakujme si jeho závěr ještě jednou: naše společnost je postavena binárně (tedy skládá se z mužů a žen). Tak to je a tak to i bude.
Dokud tu budeme my, kdo normální svět chráníme.
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/nebinarni-osoba-s-pozadavkem-na-zmenu-rodneho-cisla-neuspela-40400765?fbclid=IwAR1um3XTh9wvVQwJC_BW7hCK2oMR37JCAua7FWOt_r7Q8Xt1bZJoPSvlcG0

Zablokovali mi Facebook

Kdo mě jenom trochu zná, ten dobře ví, že nenávistných projevů nejsem schopna ani v soukromí a vůbec mi takové způsoby nejsou vlastní. Naopak mi bývá nepříjemné, když se vyskytují v mé přítomnosti.
A představte si, že mi Facebook zablokoval oba mé účty právě s argumentem, že šířím nenávist. To si fakt někdo myslí, že takovými metodami zajistí, že náš svět bude krásnější?

screen

Cožpak si aktivisté neuvědomují, že slova mají svůj jasný význam a že právě slovem se odlišujeme od zvířat?

Smyčky se utahují

Někdo si platí drahé píár a jiného zase umlčují. Můj poslední komentář nazvaný "Nám se to děje taky" (viz zde) říkal jen to, že každému se dějí ústrky a nespravedlnosti a že žádný protidiskriminační zákon nikomu štěstí na zemi nepřinese.

Ale v IDnes a ve Facebooku pracují zaujatí cenzoři, kteří si osobují právo uveřejnit jen to, co se jim líbí. Ti vztyčili prst a upozornili mě, že taková svoboda zase u nás není a své názor prezentovat nesmím. Vyzvali mě, abych propříště veřejně deklarovala, kamže to kandiduji, a dala si pozor na svá drzá ústa, jinak mě umlčí navždy. A Facebook můj komentář pro jistotu rovnou smazal. Cenzoři také měli připomínky ke srovnávání. Jak si jen mohu dovolit srovnat problémy menšin s trampotami bílých heterosexuálních lidí? Ale jak jinak než srovnáváním různého zjistíme odlišnosti? Srovnávat neznamená házet do stejného pytle. Srovnávat znamená odhalovat společné i rozdílné znaky. Ale to bude asi za hranicí jejich způsobu uvažování. Třeba si vzpomenou, až budou mít hlad jako kráva. I to je totiž srovnávání.

Inu, cenzura přituhuje. A nejen to. IDnes a jejich cenzoři mi vytkli, že jsem svůj názor dala do rubriky Společnost, zatímco podle nich měl patřit do rubriky Politika. Jaká to lež, jakéto nepochopení! Cožpak jsem se slůvkem dotkla úřadujících politiků?

A z jiné strany: všechny články přece souvisejí s politikou. Některé mnohem úžeji. Kritizují konkrétní naše i cizí politiky, vyslovují se k aktuálním politickým kauzám. To jim nevadí. Vadí jim má kandidatura. Kdy se ale stane člověk kandidátem? Když se mu zachce kandidovat? Když o tom mluví na veřejnosti? Když o tom napíše? Ne. Takových nohou být statisíce. Kandidátem je ten, jehož kandidatura je zaregistrována po splnění zákonných podmínek. To to já ještě nejsem (a kdoví - třeba ani nebudu).

Čili jde o šikanu. Jsem ve svém senátním obvodu (č. 7 – Plzeň – město) jediná nezávislá. Jsem jediný zájemce o Senát, který musí sebrat tisíc jmen, tisíc adres a tisíc fyzických podpisů lidí s trvalým pobytem v mém obvodu. Musím tedy obejít, oslovit a přemluvit tisíc lidí, ba pro jistotu ještě víc. A ti pitomí aktivističtí cenzoři mi takhle komplikují život.

Ale já se nevzdám. Mě v žádném případě neodradí. Mě tedy ne. Mám dost kuráže na všechny boje, tím spíš na tohle drobné okopávání. Já totiž bojuju za normální svět. Za právo říkat, co si myslím. Za právo na názor. A nejen pro mě. Pro všechny.


Nám se to děje taky

„Diskriminace! Útlak! Zloba a nepřátelství!“ křičí ze všech stran všemožné menšiny, když popisují, co se jim v životě děje. Někdo se tuhle na ně mračí, jiný jim támhle upře právo, další jim nedá práci, nebo je urazí kvůli jejich vzhledu, jejich mluvě, zvykům, barvě vlasů či sexuálním preferencím. Mrzí je to, pochopitelně. Bolí, pálí, vadí jim to. A tak se svěřují médiím, vyčítají ústrky většinové populaci, demonstrují na ulicích v maskách, aby si jich ostatní všimli, a žádají změnu zákona a vůbec celé společnosti. To vše činí v pevné víře, že s jejich Novým zákonem pro ně nastane Nebe na zemi. 
Ach Bože, taková mýlka! 
Moji nešťastní přátelé, mám pro vás objevnou zprávu: nejste sami a žádný zákon vám nepomůže. Co zažíváte, se totiž děje úplně všem. I bílí heterosexuální muži zažívají ve svém životě ústrky, urážky a nespravedlnosti. I bílé vdané ženy jiní urážejí (mě třeba právě kvůli tomu, že komentuji veřejné dění a blbosti, co vidím růst kolem sebe). I veleúspěšní bohatí zažili nespravedlnosti, ba možná někteří z nich i díky ústrkům jsou teď na vrcholu, protože se nezalekli, nezměkli, nerozbrečeli, nestěžovali si v médiích, ale tvrdě na sobě pracovali a zkoušky osudu zúročili. 
Jak to vím? Do mé advokátní praxe už 35 let chodí lidé všeho druhu s poraněními a bolestmi na duši. Slýchám jejich stesky každý den od všech, bez ohledu na pohlaví stěžovatelů, na jejich věk, národnost či sexuální preference. Buďte si jisti, že diskriminaci ve svém životě zažil z nich úplně každý. A vlastně skoro každý občan, každý člověk na tomto světě. Někteří z vás možná namítnou, že vaše bolest se s tou mou nebo ostatních ani náhodou nedá srovnat. Ale to se budete mýlit podruhé. Nikdo nemá váhy ani metr na bolesti duše. Každá duše je jedinečná a každou více bolí něco jiného. A když bolí, její nositel to cítí a ubližuje mu to. Stejně jako vaše odsudky ubližují těm podle vás bezstarostným, mocným, úspěšným a nediskriminovaným. 
Tak se nedopouštějte stejné chyby. Nesrovnávejte se. Nezáviďte. Jsme na tom stejně. Muži, ženy, mladí i staří, malí, tlustí, plešatí, slepí i vidoucí, zdraví i na vozíčku, schopní i neschopní, zaměstnaní i nezaměstnaní. Žijeme a bojujeme své životy. Dělejte to taky tak. Nevynucujte si benefity, mimořádné ohledy, úlevy a protekce. Žijte. Budete dostávat rány jako my ostatní. Prohrajete a jindy vyhrajete. Žádný zákon vám úspěch a spokojenost nezaručí. Tu si musíte zasloužit vy sami. Nebo mít trochu štěstí. 

Ale pozor: štěstí, Osud ani Bůh nemají rádi notorické stěžovatele.

Mám právo říct NE. I manželství pro všechny.

Mám právo nesouhlasit a vy mé právo musíte respektovat. Třeba protože mi vyhovuje současný stav a nechci žádné změny. To vy se musíte snažit a přesvědčit mě. Ale já s vámi souhlasit nemusím. Pamatujete na kampaň proti znásilnění? NE je prostě a jednoduše NE. A nemusím se vám zpovídat, ani vám vysvětlovat své důvody. Nesouhlasím. Nechci. Nemusím souhlasit. Nemusím souhlasit nikdy. Ani když se snažíte překonat moje NE násilím. Ani když TO chce Evropská unie. Ani kdyby TO přijaly sousední státy. Ani když vršíte hory argumentů, které se zdají rozumné jen vám. Ani pak vás nemusím poslouchat. Ani když se mě snažíte očernit, pomluvit, znevážit, ani když se mě jako jiní násilníci snažíte umlčet, abych se polekala, ztichla a abych TO vydržela. Abych vám dala. Abych podepsala. Abych souhlasila a zvedla ruku.

Tak ne. Fakt nemusím. I když mě nazýváte homofobem či mě jinak beztrestně nálepkujete. Právo na pokrok a změny nikde není zakotveno. Právo nesouhlasit je naopak právem ústavním. Nemusím souhlasit s manželstvím pro všechny, s korespondenční volbou, se zrušením hotovosti, s ochranou planety, s eurem ani s přechodem na elektromobilitu. A moje NE fakt není podněcováním nenávisti. Tak si to zapište za uši a nechte toho. Mě neumlčíte. Bojuji totiž i za ty, kteří se vás bojí. Které jste vyděsili k smrti či znechutili tak, že se neodváží vyslovit nesouhlas nahlas. Kteří už jen trpně leží na zádech, zavřeli oči, nebojují a čekají, kdy už TO schválíte a oni měli to násilí za sebou. Tenhle váš boj není žádná parlamentní demokracie a žádná diskuse. Jdete přes mrtvoly, protože TO chcete. Urážíte všechny oponenty, znevažujete jejich pohledy. Jenomže ani když svého dosáhnete, ti, jejichž odpor překonáte, vás milovat stejně nebudou. Naopak. Budou vás do konce života nenávidět, protože znásilňujete - pojmy, idoly, vzory, hodnoty, tradice a společnost, která s vámi nesouhlasí. Pošlapáváte jejich svobodu slova. Vnucujete jim autocenzuru. Přinutili jste je něco jiného říkat, a něco odlišného si myslet.

Lidí, co všem těm novotám potichu říkají NE, je hodně, mnohem víc než vás. Jenomže vás je víc vidět a slyšet. Vy máte lepší hlásné trouby a dokonalejší píár. A současně klapky na očích a špunty v uších.

Moje NE neuznáváte, mé slzy nechcete vidět, můj nesouhlas odmítáte slyšet. „Však ona souhlasila,“ řeknete pak podobně jako ti, co stojí před soudem. Možná ještě přidáte: „Však TO bylo pro její vlastní dobro.“ Jednou, možná brzy, přes můj odpor protlačíte své. To však nic nemění na tom, že mám a vždycky jsem měla právo říct NE.


Diskriminace, která je v pořádku

„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.


Elektronická, ne uhlíková stopa

Nestačí, že vás opustí maminka a vy musíte bojovat se zármutkem a chystat pohřeb. K tomu se přidává dědické řízení a vyklízení bytu. Ani tahle bolest není poslední, i pak vás čeká další administrativa. Ukončit uhlíkovou stopu je pořád 1000x jednodušší než zastavit stopu elektronickou: 
- odvolat všechny objednané kadeřníky, kosmetiky, pedikúry a pravidelné prohlídky (10 telefonátů) 
- zrušit odběr novin a časopisů (4 telefonáty a 2 maily, přesto některé noviny i časopisy stále chodí. Redakce se zuřivě brání, bojí se vracení peněz a posílají vás od čerta k ďáblu) - zrušit číslo mobilního telefonu (2x návštěva operátora, ale faktury chodí stále. 02 tvrdí, že je nebudu muset platit. Jenomže kdoví... stejně tam půjdu znovu a znovu vystojím frontu.) - zrušit účty na sociálních sítích se ukazuje jako nejsložitější (3 hodiny operací a pokusů - Google, gmail, volný, Rohlík, Instagram, WhatsUp... nejvíc odolává Facebook, který odmítá zrušit účet automaticky s argumentem, že neznám maminčino heslo, a podruhé vyžaduje zaslat sken úmrtního listu. A to ruším účet z jejího mobilu a z jejího facebookového účtu. Umřít se prostě zakazuje. ) Mezitím myslím na svou sestru, která umřela v roce 2012 v Itálii a přes všechny mé snahy ji Česká republika stále vede jako živého voliče každoročně jí doručuje volební lístky. 
Nakonec prozatímní úspěch. Facebook je ochoten zrušit maminčin účet, pokud mu zašlu její úmrtí list. Posílám potřetí. Obratem zareaguje. Tvrdí, že potřebuje čas. Má málo lidí. Prý Covid. Z tohoto světa se prostě zmizet jen tak nedá. Elektronicky stejně budete žít navždy.

Někdo hodnotit smí a někdo nesmí

Zjevně jsem si dovolila příliš. Dopustila jsem se hodnotového soudu a zkritizovala stranu, jíž dotknout se není veřejně dovoleno. 
Před několika dny odvezli do nemocnice člena TOP 09 s africkými předky a nepřehlédnutelným účesem, který opustil politiku poté, co jej řada dívek udala za „nevhodné sexuální chování“. Jako nevhodné své chování zhodnotil on sám, dívky naopak popisovaly hrubosti a násilí a celou kauzu policie dosud šetří jako trojnásobné znásilnění. Napsala jsem na sociální sítě cosi o jeho zvrhlých choutkách a otřela jsem se o politickou stranu, pro kterou kdysi byl oblíbeným exotickým maskotem navzdory svým morálním kvalitám. Jako advokát mám velké pochopení pro frustrace, stud a výčitky svědomí, jejichž kombinace může dohnat mladého člověka k různým neprozřetelnostem. Na druhé straně - ať tlačím na svou paměť jakkoliv, nevzpomínám si na žádný kolegův zásadní legislativní počin či unikátní myšlenku. Takže přiznávám, dopustila jsem se hodnocení. Jenomže jak se ukázalo, morální soudy jsou dovoleny jen některým, a pokud jde o posuzované, i tady platí, že si nejsme rovni. Tak třeba se prý morálních soudů nesmějí dopouštět právníci, protože pro ně platí presumpce neviny. Inu, jako advokát presumpci neviny pochopitelně ctím, byť původně byla myšlena pro soudy, nikoliv pro veřejně komentující jednotlivce. Ze soudů se tak stávající spíš soudky plné prachu. Přesto si myslím, že pronášet hodnotové soudy o morálce a mravnosti není dovoleno jen chrabrým novinářům z veřejnoprávních médií a kritikům prezidenta, ale všem, kteří jsou takových soudů schopni. Tedy i advokátkám s konzervativními názory. 
Bohužel navzdory Listině základních práv a svobod si nejsme rovni, ač se o tom mnozí mí kolegové snaží přesvědčit studenty a žáky na všech úrovních škol. Tak třeba Miloše Zemana smí bez uzardění urážet kdokoliv, kdo dosáhne na klávesnici, ale jakmile se jen lehce otřete o chráněnce TOP 09, vyrazí proti vám armáda hejtrů do útoku. Podobně neféroví jsou Piráti, kteří bez okolků pozurážejí každého, komu se nelíbí jejich nekonečný příběh o manželství pro všechny včetně psů a pštrosů. Zato oni sami se považují za nedotknutelné a cítí se nelibě dotčeni jako přecitlivělé slečinky, jakmile někdo učiní hodnotový soud o nich či o jejich motivacích. Jen oni mohou nálepkovat, my ne. Podobné je to s právem kritizovat vzhled. Miloš Zeman, Zuzana Majerová Zahradníková, Tomio Okamura či Alena Schillerová podle strážců morálky mají povinnost bez odporu vydržet kritiky a odsudky svého vzhledu či svého zdravotního stavu, ba dokonce i zjevné lži a dezinformace. Neoblíbeným politikům je možno beztrestně vyhrožovat či dokonce jim přát brzkou a bolestivou smrt. Naopak o oblíbencích či příslušnících privilegovaných skupin nesmíte vyslovit ani pravdivá tvrzení, že jsou malí, velcí, tlustí, hloupí, nemocní či omezení. 
Oni vás prostě bez obav mohou urážet, zatímco vy se s tím musíte mlčky smířit, protože odpor je zbytečný a funkční pomoci se stejně nedovoláte. Naprosto nemístný je ovšem i poukaz na presumpci neviny. Když zastíhají Andreje Babiše, pořádají se demonstrace a média jsou plná čestných Mirků Dušínů, kteří jej nutí opustit veřejné dění a až do právní moci se uchýlit do ústraní. Jakmile je trestně stíhaný kudrnatý miláček dospívajících, na sociálních sítích ho kdekdo omlouvá a ohání se presumpcí neviny jako zbraněmi, které dodáváme na Ukrajinu. 
Největším paradoxem je ten selektivní odpor k hodnotovým soudům. Hodnoty jsou základní motivací našeho chování a našich postojů. Pomáhají nám orientovat se ve složitém světě a každý den se znovu a znovu správně rozhodovat. Dnešní doba se snaží veřejnost přesvědčit, že všechny hodnoty jsou stejně dobré, nebo dokonce že už jako celek žádné společné hodnoty nesdílíme. Jiní se snaží nám uměle vnutit bezobsažné evropské hodnoty. Podobně se hodnotovým otázkám vyhýbají soudy například ve sporech o děti s výmluvou, že posuzují jen právní obsah. Jenomže to je právě krutý omyl. Slušnost, čest, mravnost, etika jsou pojmy s obsahem naprosto jednoznačným. Kdo se chová nečestně a neslušně, kdo mravně selže, tím také každá slušná společnost opovrhuje. Proto jsou hodnotové soudy v pořádku, proto je nejen činíme, ale máme i do budoucna činit. 
Proto je správné ukazovat na zvrhlíky, i když jsou třídními oblíbenci či obdivováni davy. Právě k tomu hodnotové soudy slouží. Bez ohledu na případné pravomocné odsouzení justicí.

Smrt je normální

Za poslední 3 roky mi zemřelo 13 příbuzných, kamarádů a známých. Většina ve vyšším věku, ti mladší na rakovinu nebo na infarkt, jen jeden na Covid. Byli tady, a najednou nejsou. Lidi kolem nás odcházejí, protože smrt patří k životu. Nejenom život, ale i ona je totiž normální. 
Možná jsme na to zapomněli nebo ten krutý fakt nechceme vědět. Proto na smrt nemyslíme. Proto o ní nemluvíme před dětmi. Proto nepořádáme pohřby a poslední rozloučení a nechodíme na hřbitovy. Doufáme, že právě my budeme věčně mladí, že právě nám se smrt vyhne. 
Před 6 týdny odešla moje maminka a já teď vyřizuji její záležitosti. Mluvily jsme spolu o smrti, dokumenty měla založeny v deskách, věděla jsem, jaké si přeje poslední rozloučení. Možná protože byla lékařkou a já advokátkou, snad protože obě profese jsou smrti plné. Smrt prostě k životu patří stejně jako narození, práce, svatby, děti a nemoci.
A přesto i mě tolik věcí překvapí. Třeba že v sobotu nebo odpoledne se pohřby běžně nekonají. Nebo že obřadu se mohou účastnit motorky, ale ne psi. Anebo že nejvíc kytek na hřbitově a největší hrobky patří rodinám cikánským a světským. Proč právě oni uctívají smrt, zatímco my ji popíráme? Proč necháváme hroby našich předků se rozpadnout a zarůst býlím? Po pohřbu následuje další vyřizování. Dědické řízení a jednání s notářem, výčet majetku a jeho ocenění. Nesmíte na nic zapomenout, jinak se projednání pozůstalosti musí otevřít znovu. Odhlásit noviny a časopisy vám zabere další desítky minut, mailů a telefonátů. Objednat časopis se ukáže mnohem jednodušší než jeho zasílání zrušit. Každou společnost a instituci musíte kontaktovat několikrát. Stejně na adresu mrtvého a na jeho jméno budou ještě mnoho dalších měsíců docházet letáky, přípisy bank a nabídky všeho druhu. A to nemluvím o přehlášení služeb a energií. 
Dědictví je jiná komplikovaná kapitola. Máte víc dětí? Chcete je podělit podle svého? Chcete pamatovat na kamaráda nebo na charitativní instituci? Máte pohledávky a dluhy? Anebo jen jedno dítě radši? Pak byste měli sepsat závěť nebo se poradit s notářem, jak své záležitosti upravit. Zpozornět by měli zejména partneři, co spolu žijí nesezdáni. Z vlastní praxe znám spoustu nešťastných příběhů o družkách, co se octly ze dne na den na mizině. A neodkládejme důležité věci napříště. Zavolání, dopis, setkání, návštěvu, vyznání poděkování. Ono to příště nemusí přijít už nikdy. Nikdo nemáme žádné „příště” zaručené, každý den může být tím posledním. Pro nás nebo pro toho, komu třeba dlužíme odpuštění, omluvu, ujištění. Neodkládejme. 
Smrt je tu s námi pořád, i když na ni nemyslíme. Měli bychom o ní mluvit, měli bychom se na ni připravovat podobně jako na svůj konec. Strach má velké oči a strach ze smrti je mnohdy horší než smrt sama. Maminčin odchod mám čerstvě v paměti. Důstojný, něžný, láskyplný a bez bolesti. S blízkými a pečujícími kolem sebe, se všemi vyřízenými záležitostmi. Pamatujme na smrt. Popírání nám nepomůže. Ta ženská s kosou si totiž stejně pro nás přijde.

Zdražování jako předmět dezinformace

Ne, za zdražování fakt nemůže válka. Ceny rostou už dlouho a může za to pitomá politika státu a EU. Kdo si myslíte, že platí Green Deal, snížení emisí, zákaz plastových brček a další pitomosti spolu s tlakem na firmy, aby zezelenaly? Kdo platí všechny ty směšné reklamy a dotace na elektroauta pro ty, co na ně mají? 
Tohle všechno platíme my všichni, něco v daních státu a zbytek ve vyšších cenách. A ještě budeme platit, protože ceny porostou i dál. 
Že jsme to netušili? Cožpak je někdy něco zadarmo? Naše chyba. 
Možná jsme se málo hlasitě rozčilovali. Možná nám připadalo směšné, že někdo se zabývá teplotou naší Země za 100 let, namísto aby si uklidil za svým domem a ve své duši. Možná jsme příliš věřili předvolebním slibům. Možná nám to všechno nedocházelo. 
Co teď? Musíme o tom mluvit, nesmíme si zase lhát do kapsy. Nesmíme se bát říkat pravdu. A taky musíme požadovat řešení. 
Co by udělal moudrý správce státu? Osvícený vladař nebo demokrat, co to se svým lidem myslím dobře?
Okamžitě by zrušil všechny formy podpory „obnovitelných zdrojů“, emisní povolenky, sankce, limity emisí u aut a miliony dalších pitomostí. A taky by obnovil těžby domácích surovin namísto dovozu drahých zahraničních. 
Že to nejde? Nenechme se vysmát. Máme přece nouzový stav. V něm, jak víme, dokážeme všechno. 
Třeba i dostavět Dukovany a Temelín první firmou, která to zvládne. 
Vše ostatní jsou jen politické tanečky, a ne reálná a efektivní pomoc. 
Když člověk zjistí, že udělal chybu, má ji rychle napravit, a ne mlčet a v chybném směru pokračovat dál. Stejně se jednou bude muset vrátit. Čím později, tím delší to bude cesta. 
Hloupý vedoucí může dojít na konec a umřít. A s ním všichni, co ho následují. Já ještě umřít nechci. Chci se vrátit a normálně žít.

MANŽELSTVÍ PRO VŠECHNY: Jako právo a povinnost.

Manželství pro všechny je třeba urychleně prosadit. Jako právo a jako povinnost. Povinnost pro všechny a právo pro každého. Protože vdaní a ženatí žijí déle, mají víc dětí, více sexu, méně pokusů o sebevraždu a méně nemocí. Život v manželství je tedy nejen pro jednotlivce, ale i pro náš stát zdravotně, psychologicky, ekonomicky i sociologicky nejvýhodnější. 
Proto je třeba přijmout urychleně zákon nazvaný Manželství pro všechny, kterým na sebe stát vezme závazek každému zajistit manžela. I těm mužům a ženám, které nikdo nechce. I ti musí mít státem zaručeno, že budou moci žít v manželství. Konečně budou lidé neskonale šťastni. Konečně přestane to neustálé hledání ideálního partnera, samota po nocích, závist, závislost na pornu a neukojené touhy. Konečně nebude nikdo v naší zemi sám, smutný, nešťastný a opuštěný. Stát jako největší seznamka, stát jako dohazovač, konečně stát jako záruka štěstí pro všechny. 
Manželství pro všechny vyřeší bytovou i ekonomickou nouzi. Zaniknou nevěstince a lehké ženy, poklesne kriminalita, začne se rodit více dětí, nebude třeba podporovat samoživitelky, ubude alkoholismu a zneužívání drog, agresivních a nezvladatelných dětí. Policisté a soudci se budou rekvalifikovat na manželské poradce. Rozvodoví advokáti najdou uplatnění v nově zřízeném Úřadu pro povinné hledání manželů pro každého. Konečně štěstí pro každého, konečně manželství pro všechny. Pro malé i velké, pro děti i pro dospělé, pro černé i bílé, pro svobodné i ženaté, pro živé i pro mrtvé, prostě pro všechny. Nejde ale jen o právo na manželství. Jsou mezi námi tací, kteří si z vlastní hlouposti šlapou po štěstí a kráčejí životem jen tak sami, nesezdáni. Těm bude svatba přikázána. Nelze nechat jen tak na lidech, aby si ničili zdraví a kvalitu života. Náš dobrotivý stát myslí i na ně. Musí proto mít metody, jak takové nezodpovědné jedince k manželství donutit. Jedině zavedením práva na manželství a současně povinnosti žít v manželství bude naplněno heslo „manželství pro všechny“. Svoboda je prý jen poznaná nutnost. A tak novým zárukám, nárokům a povinnostem nadšeně tleskám a hlasuji pro. Konečně jste i mě přesvědčili. Ať žije manželství pro všechny na věčné časy. Amen.

Aby bylo jasno

úterý 25. 5. 2022 jsem odpovídala na otázky Jany Bobošíkové. Záznam celého rozhovoru je k dispozici zde:

AymyIgQmHso

Jsem hrdá luční advokátka

Jsem luční advokátka a jsem na to hrdá. Jsem luční advokátka skoro celý život. V roce 1987 jsem byla nejprve v Klatovech, pak v Plzni, potom nějakou dobu v Praze a poslední léta vykonávám advokacii ve Štěnovicích, které mají 2200 obyvatel. 
 
Kdo je to luční advokát? Samostatný advokát mimo centrum Prahy, bez zázemí velké kanceláře, mnoha zaměstnanců a týmu koncipientů, který své klienty zastupuje sám a nepotřebuje vnitropodnikové normy. Chodí k němu sousedé a známí, z nichž se časem mnozí stanou jeho kamarády. Nezabývá se fúzemi a akvizicemi, ale rozvody a sousedskými spory. Občas na jeho stole přistane pytel jablek, ošatka vajec nebo čerstvě zabitý králík. V místě, kde luční advokát provozuje praxi, zastupoval polovinu obyvatel a druhá polovina se soudila proti němu. Luční advokát je prostě zavedený termín, podobně jako kabátový tarif nebo palmare. 

Pro advokáty mně podobné jsem uspořádala seminář k problematice AML a požádala lektorku Mgr. Petru Vráblikovou, aby výklad zaměřila právě na advokáty mně podobné: na luční advokáty. Seminář to beztak bude úspěšný (podobně jako většina našich regionálních akcí), protože už teď máme 50 účastníků. 
Proč o tom píšu? Proč se vám s tím svěřuji? Protože se našel kdesi na Olomoucku advokát, který se tím pojmem cítí uražen a dotčen. Otázka zní, co s tím. Má to vůbec řešit Komora? Měla bych se mu omluvit a seminář zrušit či přejmenovat? Mám ten údajně urážlivý pojem spolu s tisícovkami kolegů vyřadit ze svého slovníku jen proto, že se jím jeden jediný cítí dotčen? Že by politická korektnost dorazila až do advokacie? Na samotném pojmu přece nic špatného není, navíc jeho obsah je po mnoho let advokátům jasný a bez problémů šířený (o čemž svědčí i letmé nahlédnutí do Googlu: viz třeba komentář ostravského advokáta JUDr. Aleše Vídenského v Lidovkách z roku 2020, nebo rozhovor JUDr. Ivo Jahelky pro Rádio Blaník
A to vůbec nemluvím o tom, že jsem už před lety uspořádala seminář o GDPR pro luční advokáty a nazvala tak dokonce jeden svůj článek. To ho máme ze světa vyzmizíkovat podobně jako cikány a černochy? 

Stížnost mě vede k obecnější úvaze: Proč potřebujeme rozlišovat? Protože některé vnější znaky často implikují statisticky častější výskyt jiných, podstatnějších jevů. Kdyby třeba blondýny nevykazovaly statisticky nápadný výskyt roztržitosti, natvrdlosti, naivity či koketnosti, nikdo by o nich nevykládal generalizující vtipy a historky. Marně se některé pohoršují, že zrovna pro ně ony stereotypy neplatí. Obecná zkušenost totiž hovoří jasně. Někdy ovšem i velmi nápadný vnější znak může vykazovat naprostou neutralitu v aspektech, které nás zajímají. Možná to platí i o advokátech. Vnějšího pozorovatele napadne, že právník velké pražské advokátní kanceláře bude mít nejspíš výrazně odlišnou agendu než samostatný advokát z maloměsta a že se tato odlišnost agendy může projevit nejen v advokátní praxi, ale i v tom, že takového právníka budou zajímat jiná témata dalšího vzdělávání. 

Kolegova stížnost mě chce poučit, že tomu tak není. Má pravdu? Nebo nemá? Když tak o tom přemýšlím, napadá mě, jestli právě touto svou reakcí nepotvrdil, že působiště může pohled na některé věci určovat dosti zásadně. Kdyby se neozval nikdo, možná by po čase tohle rozlišování podle působiště ztratilo smysl. Takhle ale vím, že bych ho ještě přeci jen používat měla. Díky tedy, pane kolego. 

JUDr. Daniela Kovářová, luční advokátka

Rodinu právem nesvazovat

Čas od času přichází naivní zákonodárce s myšlenkou, že novým paragrafem vylepší rodinný život. Jenomže lásku, přátelství či úctu v rodině nelze nařizovat žádným zákonem, nelze vynutit tlakem exekutora a nelze vysoudit u žádného soudu. Příkladem jednoho takového nesmyslu může být antidiskriminační zákon, který namísto boje s diskriminací je způsobem, jak si lacino vydělat. Autor zákona naivně doufá, že nový paragraf přinese všeobjímající dobro. Takovým příkladem je třeba participační právo dítěte. Důsledkem tohoto práva je dnes rodičovská manipulace, jíž se dopouštějí rozhádaní rodiče, kteří se hádají o dítě.
To je ve zkratce hlavní myšlenka mého vystoupení, které jsem přednesla dne 19. 5. 2022 ve Sněmovně na konferenci pořádané Výborem pro sociální politiku. Záznam konference zveřejním, jakmile jej vyvěsí Poslanecká sněmovna.

Máme si najít druhou práci?

"Najděte si druhou práci" je stejná hraběcí rada jako "Nemáte chleba? Jezte koláče!" připisovaná Marii Antoinettě. Intelektuálové často odtržení od reality někdy nechápou či zapomínají, že na malé vsi druhou práci nenajdeme a že autobus do většího města jezdí jen několikrát denně.
Měli by si občas připomenout, že vedle Prahy existují i jiné světy.
https://cnn.iprima.cz/mate-problem-vyjit-s-penezi-najdete-si-druhou-praci-radi-ekonom-krecek-108597

Říkám ne zákonům, které akutně nepotřebujeme

Máme 2 miliony zákonů a právních norem, které nikdo nezná. Přesto existují lidé, kteří se neustále snaží přijímat další zákony, i když po nich nikdo nevolá a k normálnímu životu je nepotřebujeme. Právní normy už dnes upravují lásku, přátelství, úctu a normální mezilidské vztahy. A přitom si po většinu života vystačíme se slušným vychováním z domova. Příkladem oblasti, ve které neexistující zákon nechybí, je náhradní mateřství. Jde o pár případů do roku, zásadní problémy ani stížnosti nejsou, a přesto si každou chvíli někdo vzpomene, že bychom měli mít speciální zákon. Ale nejde jen o nadbytečnost či zbytečnost. Jde i o to, že na každou takovou normu se nabalí tisíce zájmů všelijakých přičinlivých regulátorů, vždy ochotných za veřejné peníze řídit naše životy.

Já jsem proti a poslední léta to říkám všude možně. Třeba i v rozhovoru pro časopis Vlasta, z něhož se pak v článku objeví jen jedna věta.

https://www.vlasta.cz/clanek/jak-otehotnet-adopce-nahradni-matka-20220519.html


Beseda v Knihovně města Plzně

Jaké jsou radosti a starosti českého spisovatele - o tom jsem mluvila na online besedě, kterou 25. 4. 2022 pořádala pro své čtenáře Knihovna města Plzně. Celou besedu lze shlédnout zde:



Doba plná krizí

Aktuální válečná situace s sebou přináší nové skutečnosti a nové tendence, s nimiž se potýkají advokáti ve svých kancelářích. Mezi nově příchozími Ukrajinci jsou i takoví, kteří zažívají ve své domovině a po cestě do bezpečí krizové stavy a život ohrožující situace, protiprávní jednání a zneužívání, čelí nejistotě a strachu z budoucnosti. Podobně jsou na tom někteří čeští občané v důsledku přetrvávající pandemie či násilné trestné činnosti (oběti domácího násilí, pokusů vraždy či loupení, dopravních nehod či ztráty blízké osoby). Pojďme se tedy podívat na to, jak klientova krize ovlivní advokátovu práci. 

Krize jako subjektivní veličina 

Nejprve si musíme uvědomit zásadní skutečnost: krize je subjektivní záležitost, nelze ji objektivizovat ani klasifikovat. Každý člověk prožívá krizové stavy odlišně a také odlišně a individuálně reaguje na krizové situace. Z tohoto axiomu plynou další souvislosti: 
– krize nelze porovnávat; 
– nikdo z nás předem neví, co v nás krizi vyvolá a jak se budeme projevovat, jak na ni budeme reagovat; 
– stejné události u různých lidí vyvolají různé důsledky;
– dokonce u téhož člověka může stejná či podobná událost vyvolat odlišné krizové stavy; 
– krize nejde klasifikovat ani generalizovat; 
– krizi u klienta nemusíme navenek rozpoznat. 

Vnější projevy krize jsou také čistě individuální. Mohou být třeba tyto: lhostejnost, nezájem, mlčenlivost, nervozita, třes rukou, agresivita (vůči okolí i vůči sobě), pláč, hněv, apatie. Pokud klienta neznáme v jeho normálním, zdravém stavu, nikdy nebudeme schopni posoudit, zda aktuální chování v kanceláři je jeho běžným chováním nebo projevem krize. Základním doporučením pro každého advokáta by tak mělo být pravidlo: NIC NEOČEKÁVAT, NIC NEPŘEDPOKLÁDAT
 Další pasáž komentáře původně psaného pro časopis Rodinné listy si můžete přečíst zde: 

Modlitba za rodinu

Věřím v rodinu, složenou z otce, matky a jejich dětí. Věřím v sílu a tradici, kterou rodina přináší. Ve vzory, které do svých členů otiskuje. V pomoc a podporu, kterou svým příslušníkům poskytuje. V klid, pohodu a pomoc, kterou lze doma nalézt. V sílu pokrevního i sociálního příbuzenství a v pouta, jež trvají i po smrti. V tradice, rituály, příběhy a recepty, které se dědí z generace na generaci. Věřím ve vše, co se osvědčilo a na co je i v dnešní bouřlivé době spolehnutí. V bezpečí domova. Nechť Osud uchrání rodinu před útoky modernistů a nenechá ji zahynout. 
Nechť přetrvá, jako dosud, až navěky. Amen. (Modlitba k Mezinárodnímu dni rodiny 15. května 2022)

Trendy v rodině

Rodinné trendy jsou jasné: otec i matka se starají společně o dítě, které se do rozhodování aktivně zapojuje. Staré zvyky a tradice nahrazují nové, namísto rodinných sešlostí se scházejí kamarádi a známí i s dětmi. Hrozící problém budoucnosti bude osamělost. A i dnes, stejně jako v minulosti, je hlavním úkolem ženy dobře si vybrat, vdát se, přivést na svět děti a muži učinit nebe na zemi. Zatímco hlavním úkolem muže je nosit ji na rukou a rodinu ochraňovat.
To jsou závěry diskuse, kterou jsem 13. 5. 2022 vedla v Telči se sociální pracovníky z celé republiky.


Co si myslím o výživném a neplatičích?

Trestání neplatičů vězením nefunguje. Neplatiči alimentů jsou v ČR největší skupinou vězňů. Jen u nás, ve světě se obvykle neplacení výživného kriminálem netrestá (dluh se řeší jinak). Většina vězňů není schopna dluhy splácet a problém se jen zhorší. K čemu taková kriminalizace? Měli bychom trestný čin neplnění vyživovací povinnosti zrušit. 
Neplnění výživného taky někdy souvisí s tím, že otec dítě nevídá, protože mu matka brání. Anebo je odrazem vzájemných sporů mezi rodiči. A nejvyšší výživné stejně nedostane matka, která se soudí, ale ta, co dobře vychází s tatínkem. Je třeba posuzovat kontext, nikoliv jen jednu jednotlivost. 
A pak je tu asymetrie: otec často nemá právo spolurozhodovat, zda se dítě narodí, ale platit na ně musí. Zvýšit výživné je snadné, snížit jednou stanovené výživné je naopak skoro vyloučené.

Co trápí českého člověka? Drahota.

Víte, co trápí mé spoluobčany ze všeho nejvíc? Myslíte si, že to je ochrana planety, genderová rovnost, válka na Ukrajině nebo prezidentští kandidáti? Ani náhodou. Realita je mnohem krutější

V poslední době trávím hodně času cestováním po západočeském venkově. Chodím po malých městech a vesnicích, navštěvuji konzumy a místní trhy a v povídám si v hospodách se štamgasty. Poslouchám, o čem si vyprávějí, a ptám se jich, jak se jim dnes doma žije. Zajímám se o jejich problémy a oni mi sdělují své zážitky a příběhy. 
 
Někteří vyprávějí o rozpadu rodin, o zdravotních problémech, o dětech, které je opustily, o sousedovi, s nímž se kdysi pohádali. O velkou politiku se v mém okolí lidé příliš nezajímají, spíš někdy nechápou, co se to v té velké Praze děje a čím politikové zabíjejí hromady času. Obyčejné lidi totiž pálí mnohem akutnější problém – tím je růst cen a zdražování všeho, za co platí. 

Někomu, kdo nemá přesně spočítáno, kolik bankovek nosí v peněžence, připadá nárůst cen zboží možná jen trochu obtěžující, ale pražského obyvatele nejspíš nebudí ze spaní. Zato venkovský člověk se třese poslední rok strachy pokaždé, když ráno otevře oči a vyjde z domu. Na rozdíl od míry inflace a čísel zveřejňovaných v denním tisku totiž obyčejný člověk vidí, jak od loňska raketově vzrostly ceny všeho, co nezbytně každý den potřebuje: benzín, vajíčka, máslo, mléko, plyn, elektřinu, stavební materiál, potřeby pro děti, hračky, boty… Vždyť i ta nejobyčejnější mouka před rokem stála devět korun, zatímco dnes ji i v levném Penny pořídíte za dvojnásobek. 

Ano. O zdražení se občas mluví v televizi, ale obyčejný vesnický člověk má dost rozumu, aby zprávy přepnul na sport nebo na pohádku. Přece se nebude dobrovolně z obrazovky děsit, když ho ceny v krámu a faktury za plyn i za dřevo děsí už spolehlivě déle než půl roku. On taky velmi dobře ví, že za růst cen nemůže válka na Ukrajině, ale bláznivá podpora všelijakých kravin nařízená odněkud shora a aktivně přiživovaná idealistickými snílky. Dobře si spočte, že dvě a dvě jsou čtyři. Pochopí, že nesplnitelný grýndýl zavírá doly a průmyslové podniky a zdražuje všechny výrobky, čímž mu vyluxuje úspory i peněženku. Obyčejný člověk má selský rozum a ten mu říká, že během několika měsíců bude ještě hůř. Stavební firmy nebudou schopny stavět za částky, k nimž se před měsíci zavázaly, protože ceny raketově rostou u všech stavebnin a materiálů. Takže přijde další zavírání a propouštění. Nebudou se opravovat silnice a stavět byty. Nebude práce a bude ještě hůř. A ceny zase o kus povyskočí. A on ví, že je to začarovaný kruh. 

A k tomu všemu má stát stále stejnou hromadu peněz, které předtím vybral na daních od každého z nás. Z té stále stejně velké částky se každý rok, tedy i letos ukrojí miliardy na cyklostezky, na dotace všeho druhu, zejména na elektroauta a solární panely, na zdravotní péči a ubytování migrantů a pochopitelně i na podporu války. Všechny tyhle výdaje mé spoluobčany na malých městech a na vesnicích pramálo zajímají, kdyby se jich někdo ptal, nikdy by na ně nekývli. Je nejvíc zajímají ty dvojnásobné ceny. Důchod se zvedl o pár korun a většina lidí není schopna si vydělat dvakrát tolik peněz. Tak jak si to mají doma rozpočítat? Někteří už přestali chodit na obědy do hospody, jiní si jako kdysi dělají svačinky doma. Jenomže i to už přestalo stačit. Dnes jsem v obchodě v Plzni viděla čtvrtku obyčejného másla za 60 korun a deset nejlevnějších vajec za 40 kaček. U prázdných košíků stojí důchodci a rodiče malých dětí, kteří přemýšlejí, zda si mohou dovolit kilo jablek nebo radši jenom jablka dvě. 
 
Všichni víme, že v létě a na podzim bude hůř. O tomhle se má hodně nahlas mluvit. O tohle se mají zajímat politici a každý, kdo s tím může něco dělat. Ti lidé, mí spoluobčané, se už dávno museli uskrovnit, a znovu a znovu ještě budou muset. Ne kvůli nějakým vyšším, cizím, zahraničním cílům. Ba ani kvůli planetám, válkám, elektroautům ani Ukrajině by to neudělali. Jich se na názor nikdo neptal. Jim totiž nic jiného než uskrovnění nezbude. Zdražení dopadá zejména na ně. 

Ti všichni jsou občané naší země a skoro všichni jsou voliči. Myslí náš stát taky někdy na ně?

Milujte se a množte se

Můj tatínek byl gynekolog a během své půlstoletí trvající praxe pomohl přivést na svět tisíce dětí. Moje dospívání však ovlivňovala moje maminka, jejíž nejčastější věta ke mně a k mé sestře zněla: Hlavně si dej pozor, abys nepřišla do jiného stavu. Tatínek tu větu neříkal - na mě a na sestru za zády mé máti pomrkával a dodával, že ideální věk pro početí zdravého dítěte je mezi 17. a 25. rokem. Právě v té době je dívka nejlépe připravena počít a přivést na svět zdravé dítě.

Dnes činí nejčastější věk české prvorodičky 31 let a není výjimkou, když žena své první dítě porodí po čtyřicítce nebo i později. Proč my ženy odkládáme mateřství na pozdější dobu? Některé kvůli kariéře, jiné chtějí cestovat a užívat si. Další ženy nemohou najít vhodného, tedy ideálního partnera, třeba proto, že mají požadavků příliš. A jiné možná příliš plánují a malé dítě se jim do plánů nehodí.

Jenomže s vyšším věkem matky stoupá i riziko komplikací – na straně rodičky i dítěte. A kdyby jen to. Je-li matka - prvorodička starší, bývá pravděpodobné, že porodí jen jedno dítě. Ještě v roce 1975 činil průměr na ženu 2,5 dítěte, dnes jen 1,7. Téměř polovina rodin a rodičů vychovává jen jedno dítě. Někdo si možná jedináčka pořizuje záměrně, pak ale nedohlédne, jak zkomplikuje život právě jemu. Ve své advokátní praxi vidím pak úzkostlivé matky či rodiče, kteří nenechají dítě vydechnout a mají je jako projekt, příliš se na ně upnou a organizují mu každou minutu jeho života. Přílišná péče někdy dítě zničí. A to nemluvím o situaci, kdy se jedinému dítěti něco stane. Koneckonců uzavření škol během posledních dvou let mnohem lépe nesly děti, které měly sourozence a doma s rodiči nezůstaly samy.

Můj otec za svou gynekologickou praxi přivedl na svět tisíce dětí a mě moc mrzí, že tady už čtyři roky není. Moje máti odešla před 14 dny a v závěru jejího života ji mrzelo, že neměla více dětí, mj. proto, že jedna její dcera (moje sestra) zemřela před 10 lety. Často mluvím s klienty na konci jejich života, když pro ně píšu závěti. Nikdy jsem neslyšela, že by litovali zmařené pracovní nebo investiční příležitosti. Obvykle je mrzí, že neudržovali lepší mezilidské a příbuzenské vztahy a že neměli více dětí. Podobně tak i moje sestra, která se tak dlouho snažila uposlechnout doporučení naší máti, až nakonec otěhotnět nemohla a zemřela bezdětná.

I mě mrzí, že jsem na svět nepřivedla víc dětí než ty své dvě. Proto pro vás mám následující doporučení:

Milujte se a množte se.

Je to velmi příjemná aktivita, která je užitečná pro svět, pro vás i pro vaše děti.

Tak nezapomeňte a konejte. Tedy množte se a milujte se!

Projev přednesený 30. 4. 2022 v Praze na Václavském náměstí při zakončení Pochodu pro rodinu.


I kdyby jen jeden jediný

Od začátku kampaně (kterou jsem spustila 11. 4.) objíždím téměř denně městečka a vesnice v krajině jižně od Plzně. Plynule jsem tím navázala na svůj koníček z posledních let - objíždět vesnické hospody a v každé z nich se zastavit na kus řeči s místními usedlíky. Moc mě to baví a je to pro mne i velká škola a poučení. Někde je hospoda plná, někde se bavím třeba jen se samotným hostinským nebo servírkou. Čekala jsem, kdy se něco takového stane i na ohlášeném mítinku s občany. A stalo se. Místo nebudu jmenovat, ale opravdu, na jedno setkání opravdu přišel jen jeden jediný místní volič. Určitě si říkáte, proč takovou ostudu vytrubuji do světa. Ráda to vysvětlím. Nelituju ani oné jedné cesty za tím jedním jediným živým člověkem. Bylo to ostatně moc zajímavé a hodně otevřené povídání. Klidně něco takového budu riskovat znovu. Protože lidé na malých obcích si zaslouží, aby za nimi někdo občas přijel a zajímal se o jejich životy, o jejich problémy i radosti. Někteří kandidáti si myslí (aspoň to podle jejich chování vypadá), že se kampaň dělá přes média. Dávají rozhovory, usmívají se do objektivů. Ale o životech normálních lidí, o jejichž hlasy se přitom ucházejí, se zblízka nijak nezajímají. Já se zajímám a zajímat budu. A přijedu, i kdyby mě čekal jen jeden jediný člověk.

Proč nemohu mlčet

Podívejte, jak na univerzitní půdě kvete ultralevicový aktivismus! Zde například na téma Istanbulské úmluvy: "V Česku i přes snahy některých katolíků a lidovců nechala Istanbulská úmluva většinu populace chladnou až do září 2018, kdy katolický kněz a bývalý ministr školství Petra Piťha během své svatováclavské mše pronesl proroctví, v němž předpověděl, že homosexuálové se stanou vládnoucí třídou a biologičtí rodiče budou posláni do převýchovných táborů za to, že budou vychovávat své potomky jako děvčata a chlapce, a ne jako genderově neutrální osoby. Tím se postaral o medializaci celé debaty, do níž se aktivně zapojili aktivisté z organizací, jako je Tradiční česká rodina, v níž se angažují lidé z krajně pravicové populistické strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), již zmíněná Aliance pro rodinu nebo Středoevropská inspirace. Těchto debat se ale aktivně zúčastnili i veřejní činitelé, např. křesťanští demokraté jako Tomáš Zdechovský, Pavel Bělobrádek nebo Marian Jurečka, nebo intelektuálové s vazbami na krajní pravici jako např. islamofobní aktivista Petr Hampl, vysokoškolská profesorka filosofie Anna Hogenová nebo právnička Daniela Kovářová. Tato debata nejen ratifikaci úmluvy úspěšně zbrzdila (úmluva není ratifikována dodnes), ale navíc upevnila přítomnost pojmu „genderová ideologie“ v českém veřejném prostoru, díky čemuž se pro jistou část společnosti stal anti-genderový diskurz zcela legitimním popisem emancipační politiky a genderových studií." 
(Z článku Evy Svatoňové Jak se z genderu stala "genderová ideologie", vydaného Ústavem politologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy) To je jeden z mnoha důvodů proč nemohu mlčet a proč chci chránit normální svět.

Rodina je ze všeho nejdůležitější

28. 4. 2022 Plzeňské krajské listy

Mysli na smrt

Domácí násilí a (ne)funkční nástroje v pandemii

Článek pro internetový deník Neviditelný pes:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/…wag

Rozhovor pro Parlamentní listy

Chci zpět svůj normální, každodenní, prověřený svět. Léta o tom mluvím, ale to nestačí. Proto kandiduji, abych si za dvacet let nevyčítala, že jsem nic neudělala. Nejen o tom hovořím v rozhovoru pro Parlamentní listy.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Nase-deti-nechodily-do-skoly-dva-roky-Ale-ty-ukrajinske-musime-rychle-zaclenit-Exministryne-toho-ma-dost-Vraci-se-do-politiky-699325

Moje milované venkovské čtyřky

Miluju venkovské hospody. Dávno už neplatí, že jsou to zaplivané čtyřky a že si slušná holka nemůže sednout na záchodě. Napsala jsem o tom fejeton jako vyznání. Nevěříte? Zastavte se někdy třeba u nás ve Štěnovicích.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/pivo-milovane-venkovske-ctyrky.A220408_135212_p_kultura_wag

Beseda s občany Štěnovic 1. 4. 2022 o právních problémech dneška

Česká hospoda je unikátní fenomén.

Česká hospoda je unikátní fenomén. Přijdete, objednáte si pivo a sednete si ke stolu k lidem, kteří u něj už sedí. Učitel vedle truhláře, traktorista vedle akademika. Posloucháte nebo promlouváte o tom, co vás zajímá. Můžete mít názory, jaké chcete. Můžete odejít, kdy se vám zachce, a zase přijít. Vždycky tam někdo bude sedět. Pevně věřím, že české hospody už nikdy nezavřou. Přála bych si, aby takové místo bylo v každé vsi. Pro každého, kdo sem potřebuje na chvilku zajít. V hospodě je svět ještě normální.

Je v pořádku být normální

Je v pořádku být normální. Nenechte si do toho mluvit, i když občas z médií slyšíte něco o jiných, podivných světech. 

Moje modlitba za normální život zde: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-modlitba-za-normalni-zivot.A220211_165418_p_...

Proč jsem proti ratifikaci Istanbulské smlouvy?

Proč jsem proti ratifikaci Istanbulské smlouvy? 

Své důvody jsem sepsala v níže uvedeném odkaze.

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Zeny-se-v-CR-maji-dobre-Daniela-Kovarova-vystoupila-pro...

K čemu jsou na světě ženy?

K čemu jsou na světě ženy? Jasně že k tomu, aby byly maminkami, protože jinak bychom vymřeli. Muži by možná řekli, že ženy jsou tu proto, aby zdobily jejich světy. Mně by se líbilo, kdyby si každá žena mohla určit, čím chce být. Aby nepodléhala moderním tlakům a zkazkám o tom, kdy a za jakých podmínek bude šťastná. 

Co si o tom myslím, najdete na uvedeném odkaze.

https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-k-cemu-jsou-na-svete-zeny.A220115_155928_p_spolecnost_wag

JUDr. Daniela Kovářová


 
 
 
 


Chraňme normální světJUDr. Daniela Kovářová